Že už to tu všechno jednou bylo. Že to zas bude znovu dokola, stejný, jako to bylo s Vyžlátkem. To bude pěkná otrava, všechno už znám, možná by ten kluk byl zajímavější...to jsem si myslela. Vyžle v břiše šimrala. Něžně a zlehoučka. Ven se jí nechtělo ani když něžně proďobla svůj plodovej vak. Pupík v břiše pořádala manévry. Rvala se zleva doprava, kopala mě do močáku, mlátila a pokoušela se mě rozškubnout napříč. Nemohla počkat ani do rána na od půlky těhotenství plánovanej císařák, musela se prokopnout půl hodiny před půlnocí, abych si to do rána pěkně užila.

     Vyžle kakala tiše, spořádaně, pravidelně a decentně, nikdy na mě neulpěla ani kapka hovínka. Pupík vylučovala naprosto nepředvídatelně, v neuvěřitelném množství a s neuvěřitelnou kadencí, ohazovala mě od hlavy k patě během prvních dvou měsíců průměrně tak jednou týdně.

     Vyžlátko neplakala. Téměř nikdy. Neplakala ani když měla hlad a já málo mlíka. Jen tiše hubla. Pupík řvala až uši zalíhaly. Řvala a přepíjela se a upouštěla bubliny a měla bolení a znovu řvala a pomáhal akorát šátek Vatanai, kterej odrovnal na půl roku moje záda, ale během prvních tří měsíců to byl jedinej způsob, jak jí zavřít pusu. Když už moje záda a její váha řekly dost používání šátku Vatanai v domácnosti, řvala nonstop pokud nespala.

      Vyžle si od tří měsíců vystačila sama. Vydržela sledovat hračky, máchala po nich rukama, brzo se otáčela na břicho, brzo seděla, brzo se naučila od plínek... Pupík si nikdy nevystačila sama. Nevydržela sledovat hračky dýl než dvě vteřiny, na břicho se otáčela o měsíc později a seděla o dva měsíce později, pokud se týká vyměšování jinde než na koberec nebo do plín, jsem značně skeptická. Zahlásí v klidu "Šulám do plinky", ale do nočníku neudělá nic...

     Vyžle má hnědý oči a do tří let byla plešatá. Pupík má oči modrý a vlásky po ramínka zvlněný jako andílek. Vyžle přestala pít mlíko v desíti měsících a nepije ho doteď (ani kakao). Pupík vypije mlíka a kakaa hektolitry a zatím nic nenasvědčuje tomu, že by tomu někdy mělo být jinak.

     Vyžle přestala konzumovat veškerou stravu v množství větším než malém někdy kolem těch deseti měsíců, v osmi letech má 24 kilo a veškerý oblečení na ní visí jak na věšáku, mohla by sloužit jako anatomická pomůcka. Pupík se donedávna cpala jako prajz. Sice povšechně jen vařenou zeleninou, ale chuť do jídla přetrvává, tety v jeslích tvrdí, že ještě nepřišly na nic, co nejí... V 21 měsících má přes 15 kilo a nosí oblečení, který Vyžle nosila někdy ve čtyřech — pěti letech. Zabořím do ní obličej jako do polštářku.

     Vyžle neuměla vylézt sama na gauč ještě snad ve třech nebo čtyřech letech. Při prvním nezdaru vzdala jakékoliv další pokusy. Nemuseli jsme se o ni bát. Pupík leze po obrázkách od doby, kdy se naučila postavit na obě nohy. Chodí sama ze schodů i do schodů a vyleze kamkoliv. Když spadne nebo se praští, je jí to úplně jedno. Bojíme se furt :-)

     Vyžlátko nikdy nevypustila a nevypustí z pusy sprosté slovo. Pokud ho zaslechla a náhodou zopakovala, stačilo jednou říct, že se to říkat nesmí. Pupík opakuje právě tato slova. Nejlíp pořád do zblbnutí a zjevně se baví reakcemi ostatních. Z vyslechnuté věty, pokud se v ní inkriminovaný výraz objevuje, vytáhne jen ten.

     Vyžlátko pochopilo okamžitě, že řevem a vztekáním si nic nevynutí. Pupíček to –  zdá se – nepochopí nikdy.