Jo, rodiče. Co by po nich člověk zdědit chtěl, to ho minulo, a naopak. A eště ke všemu když je to rozhozený tak, že po jednom marně hledá aspoň něco zděděnýho a po druhým se léta snaží co nejvíc stop zlikvidovat, co nejvíc přenesených znaků udusit v samém zárodku jejich rozvoje, tak se příroda postará... — No prostě ksicht si nevygumujete.
    

     Minulý víkend kulminovalo období nacházení se ve svém otci. Takový návrat k němu o kus dál. Zjistila jsem, že mám po něm nejen prsa, plochý nohy a kouty nad čelem, ale též ostřím racionálna řádně naporcovaný stud za sklon, ba potřebu vrhat se občas někomu do náruče a zjišťovat, že racionálno je v pr*eli i s celou verbální složkou IQ stočtyřicet.
    

     Tenhle víkend začal tím, že jsem konečně chtěla napsat cosi o sexu. Jenže jsem zas psala o něčem jiným, k sexu to nebylo ani k písemnýmu. A taky se mi vylíhl další flíček. Nikoli lupénkový, lupénkový fleky se mi pomalu — na rozdíl od toho ksichtu — daří gumovat, přestože paní kožařka naznala, že lepší už to nebude a že mám bejt ráda, páč jiní jsou na tom daleko hůř. Tenhle flíček se vylíhl na zápěstí, taková jako spařeninka. Říkala jsem si, asi z potu, z hodinek, možná ze sena, co shazujem koním a co se v něm na půdách daří všelijakým mikroorganismům...

 
     Dneska už mám ty flíčky tři a na jednom vodnatý puchýřek. Než jsem se dopsala až sem, puchýřek svou velikost prakticky zdvojnásobil. A svědí jako čert. (Možná, když vydržím ho nedrbat, tak se nebude dále zdvojnásobovat, ale to nevydržím.)

linkuj.cz vybrali.sme.sk