Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

"Milá Danielo, tak se opět ozývám, jak jsem slíbila. To, že život není bez překážek, to je jasné všem, ale mám pocit, že je ve mně snad magnet a já přitahuji průšvihy geometrickou řadou. <?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" />

      Víš, se svým partnerem nejsem zase tak dlouho, přesněji řečeno – od počátku podzimu. Hned zpočátku mi bylo jasné, že se jedná o “hodňouse”, který má velký problém – samostatně se rozhodovat a nést za svá rozhodnutí zodpovědnost. Říkala jsem si, že pro mne osobně to problém není, sama si stojím nohama docela pevně na zemi, pro mé docela velké cácory je prima kamarád, sama nemám chuť nikým manipulovat a navíc je neskutečně milý, tak by to mohlo fungovat. Uběhlo pár měsíců, a v hlavě mám guláš. Kromě toho, že milému můžou nastat v budoucnu docela velké existenční problémy – má velice vysoké úvěry, které stěží stačí platit se svého stávajícího příjmu a navíc mu reálně hrozí ztráta zaměstnání (pracuje ve firmě, která je v likvidaci) – je tady docela velký problém s jeho holčičkou. A ten je – řekla bych – pro mne zásadní.

     Tak jak jsem dříve psala, začala její maminka (jeho bývalá) od března pracovat a jak už měla docela veliké problémy se o svou maličkou starat o mateřské, tak nyní je to pro ni téměř neslučitelné. Proto ji rodiče mého přítele téměř denně vyzvedávají ze školky a zatím přes všechny víkendy byla buď u nich nebo u nás. Jenže malá velice brzy zjistila, kde je jí “nejlépe”:  babička po malé nic nechce a je u nich centrem vesmíru, takže  se malá o své mamince začíná vyjadřovat jako o “škaredici” a nechce k ní domů. Může to být třeba jen dočasné, ale děsí mne to. Ať si myslím o její mamince cokoli, tak pokud by to řekla přede mnou, jednu chytne na zadek, protože je to jednou její maminka, a vícekrát to slyšet nechci. Jenže – u babičky je to opačné. Ta má tichou radost a dělá, jako by nic neviděla-neslyšela, nevyjadřuje se k tomu. Navíc mne děsí další věc – přítel začíná sice pouze teoreticky, ale už docela vážně – uvažovat o střídavé péči. Jsem matka kvočna, takže si tuhle situaci vůbec nedovedu představit (rozhodně já bych se nemohla dítěte tak lehce vzdát...).  Nemám s tím žádné zkušenosti a sama s něčím podobným nesouhlasím. Jsem přesvědčena, že v dětství by dítě mělo mít jeden středobod, kde je doma.

     Uvítala bych, kdybych se mohla dovědět, jak tyhle “věci” fungují v praxi. Opravdu věřím, že za normálního stavu má mít dítě určitou hlavní a především stálou autoritu – když do výchovy mluví plno lidí, asi to nebude to správné ořechové… Navíc by to byl veliký závazek a s tím související problémy i pro mne.

     Musím po pravdě přiznat že vůbec netuším, zda se mi do toho chce jít. Tedy, abych byla upřímná – bojím se toho a jít vědomě do komplikací se mi nechce. I proto, že bydlíme od sebe cca 15km (ale ta vzdálenost je spíše výmluva, než pravá příčina, to přiznávám…). Možná to bude znít ode mne hodně sobecky, ale říkám si, že to přece není až tak úplně můj problém –  a nějakou oporu od svého partnera vedle sebe v tuto chvíli rozhodně necítím. Takže nevím jak z toho ven. Jakoby ve mne byly dva človíčci – jeden, který by rád byl se svým milým a druhý, který se leká případných těžkostí a nejraději by z  toho utekl. Naštěstí je to pouze ve stádiu úvah a věci se můžou pohnout úplně jiným směrem.      

     Tak, toliko stručně mé pocity, snad Tě tím příliš neobtěžuji, a Ty – jako člověk zvenčí, se na to dokážeš podívat jinýma očima; s odstupem a i větším náhledem, než mám nyní já.

     Díky už jen zato, že se můžu takto ze svých pocitů vypsat. Tvá čtenářka P. " 

linkuj.cz vybrali.sme.sk