Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

   Ani jsem nevěřila svým očím, když se před Vánocemi objevily billboardy oznamující, že „ti Irové“ budou zase tady. Zaradovala jsem se a… protože jsem lempl, tak jsem s nákupem lístků nepospíchala. Rok se přehoupl a mně došlo, že by to byl báječný dárek k Honzovým únorovým narozeninám. Začalo tedy shánění... Jenže krom toho, že mám na všechno fůru času, jsem taky pohodlná a lítat po Praze se mi vůbec nechtělo. Budiž pochválen internet! Za pár dní jsem držela v ruce dvě vstupenky na Lord of the Dance. Nejdříve jsem byla krapítko zklamaná, že byly už jen na tribunu. Byla jen sedadla nečíslovaná a já, odchovaná komunismem, kdy se shánělo všechno, trnula následující dva měsíce hrůzou, že si nesedneme. Sedli jsme si, a dokonce lépe než ti, co měli dražší lístky J (ti po začátku šoupali židlemi, ve snaze vidět líp).

   Den „D“ nastal.  Konečně, po tolika letech vyrazíme někam jinam než do kina nebo na hrací s přáteli. Týden předem jsem kladla Honzovi na srdce, že určitě nesmí zapomenout a přijít nejpozději ve tři z práce! Musíme jet dřív, jinak budeme stát. To jsem byla zase poučena synkem, který na podobné akce (v jeho případě jsou to rockové koncerty) chodí už čtyři (!) hodiny před začátkem. Tak dlouho já před halou šaškovat nebudu, mně stačí tak hodinka a ostré lokty!

   V půl čtvrté dorazila moje „silnější“ polovička naprosto vyčerpaná a hned, jestli to stihneme. Ujistila jsem ho, že ano. Během dne jsem si všimla, že představení není od šesti – jak jsem mu tvrdila – ale od sedmi. Jenom vykulil oči a nezmohl se na slovo. Konečně vyjíždíme a snad poprvé za těch skoro devatenáct let, co jsme spolu, přicházíme někam včas. Více než včas, jsme na místě o hodinu a čtvrt dřív. T-mobile Aréna je ještě poloprázdná a my usedáme. Od ledu pěkně táhne. Je nám zima a nevíme, co máme tu více než hodinu dělat.

Nezbývá nám nic jiného, než koukat po lidech a povídat si. Jako bychom si toho druhého neužili doma dost… Ptám se Honzy jestli si myslí, že je tam dost „tajnejch“, já je nepoznám a policistu v uniformě jsme viděli jen venku, na křižovatce. Diví se, proč se na to ptám. Já mám jakýs takýs přehled, tak ho informuji o bezpečnostních opatřeních. Prý jsou hlídána místa, kde se schází hodně lidí. Honza se zděšeně rozhlíží a upozorňuje mě, že jak uvidím něco podezřelého, mám buď utéct nebo padnout k zemi. Jsem tedy ve střehu. Jediná „podezřelá“ osoba, kterou vidím je pan Ransdorf. Ten z parlamentu. Teď bude určitě říkat, že se může klidně zdražovat ještě víc, když byla hala plná platících diváků (a že lístky nestály málo).

   Konečně začíná představení. Irská hudba, step a tanec na pohádkový motiv. Nemá cenu se rozepisovat dál. To se nedá popsat, to se musí vidět… Skoro celé představení mi běhají po těle „zimomriavky“, ale teď už ne chladem od ledu. Tím, jak je to krásné a tím, co předvádějí tanečníci. Stepují tak fantasticky, že skoro nepostřehnete pohyb nohou, je to jako kolo u jedoucího auta (vidíme každý detail, protože po obou stranách jeviště jsou velká promítací plátna). Na konci následoval obrovský aplaus, lidé tleskají ve stoje. Jsem jak opařená, něco takového jsem ještě neviděla.

Ale doufám, že zase uvidím. Jestli „ti Irové“ přijedou zase, nenechte si je ujít. Pevně věřím, že příště už budou v nové hale. Jednak, protože tam bude větší komfort, vždyť Aréna pamatuje už naše slavné vítězství na MS v ledním hokeji v roce 1972, a druhak, „máme to za humny“.

pavla@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk