Člověk nabývá schopnosti uvědomit si svou pohlavní identitu již v předškolním věku, před čtvrtým rokem života. Za kritické období při jejím dotváření lze je považován  věk kolem druhého roku. Transsexualita rozhodně není něco, co by si dotyčný člověk vymyslel z nějakého rozmaru. Nemůže za to, stejně jako za to nemůžou ani jeho rodiče, byť si to většina z nich vyčítá a zpytuje svědomí, kde ve výchově udělali chybu. Děti jsou izolováni svou nejistotou, okolím přehlíženi pro svou obtížně pochopitelnou jinakost... Porucha sexuální identifikace je jistě natolik závažným celoživotním handicapem, že často v podstatné míře ovlivňuje vývoj osobnosti postiženého a jeho vztahy k sociálnímu okolí. Jsou plni pocitů viny, studu, nenormality a izolace ze světa, s nízkým sebehodnocením, většinou depresivní, úzkostní, neurotičtí.

     Přeměna pohlaví je proto legitimním způsobem léčby transsexuality a transsexuálům přináší úlevu, psychickou stabilizaci a vymizení psychických potíží ve smyslu ústupu depresí a úzkostí. I když se to nezdá, tak operací vše teprve začíná. Nastává období dalších, nových a nečekaných potíží. Nové zaměstnání, nové vztahy, potřeba škrtnout minulost, hledání dalších motivací pro život, když to základní a dominující bylo naplněno. Jedná se o složité období, ve kterém určitou podporu poskytuje úřední akt změny jména a příjmení na neutrální tvar. K úplné změně pohlaví dochází až chirurgickým zákrokem, o kterém rozhoduje komise. Operace je u nás hrazena zdravotní pojišťovnou, což řadí Českou republiku ke světovým unikátům v této oblasti.

     Pak následuje změna jména a příjmení na tvary definitivně mužské či ženské, dostává nový rodný list a nové rodné číslo, mění si všechny potřebné doklady a dokumenty, i ty se zpětnou platností, mezi něž patří například maturitní vysvědčení či vysokoškolské diplomy.  V dalším životě má pak všechna práva a povinnosti příslušející danému pohlaví. Muži se mohou ženit, ženy se mohou vdávat.             

    Uvědomme si, že nikdo nemůže za své rodové dispozice, které dostal do vínku a které jsou nenapravitelné. Každý člověk je jiný, originální a není důvod ho odsuzovat. Lidé se rodí bílí, černí, slepí, hluší, s tělesnou či psychickou vadou a společnost je také uznává jako plnohodnotné členy a snaží se jim pomáhat. Rozhodně není důvod tyto spoluobčany odsuzovat nebo se jim vysmívat a ponižovat je. Jistě, je to určitá zvláštnost, a co se vymyká normálu, je vždy sledováno a komentováno. Ale je třeba pochopit, že za svoje vnitřní pocity nikdo nemůže a nedají se nijak ovlivnit. Každý  jsme jiný, nikdo není lepší.  Ten je malý, jiný vysoký, další pihovatý, tamten je tlustý a ten zase tenký. A u někoho se vyšší moc prostě spletla a přidělila mu jiné tělo...

Nejznámějším příkladem transsexuálního chování ve středověku je legendární Johanka z Arcu. Ta byla upálena 30. května 1431 v Rouenu ve věku devatenácti let jenom díky tomu, že nosila mužské oblečení. Byla si natolik jista svou identitou, že raději zvolila smrt upálením než aby se po zbytek života přetvařovala a byla nešťastná. Odpor inkvizice k jejímu transgender projevu byl natolik silný, že při popravě uhasili plameny, aby se přihlížející mohli na vlastní oči přesvědčit, že Johanka byla „skutečná žena“. Jakmile samostatně spálili její oděv a prohlásili Johanku za mrtvou, uhasili plameny a vystavili její nahé tělo a s ním všechna tajemství ženského těla, aby v myslích všech zapudili veškeré pochybnosti. 

     Ze současnosti je to např. Gloria Hemingwayová (1931-2001) – Byla jako Gregory nejmladším synem slavného amerického spisovatele Ernesta Hemingwaye,  narodila se v Kansas City. Roku 1976 vydala vzpomínkovou knihu „Táta: Osobní vzpomínky“. Ve floridském Key Biscayne ji zatkli za nahotu, měla jen korálky na krku. Když měla být předvedena k soudu, našli ji v cele mrtvou.

     Stejně tak život poměrně známé zpěvačky Amandy Lear je opředen spoustou legend. Narodila se údajně v roce 1939 ve Francii. Pohlavní obojetností se stala inspirací pro malíře Salvadora Dalího. Podle jeho životopisce se vyloupla v první polovině 60. let z travestitního tanečníka Alaina Tapa. Studovala malířství, stala se modelkou a díky pomoci Davida Bowieho začala zpívat. Nahrála třináct alb. V roce 2000 jí vyhořel dům v Provenci a při tom zahynul její manžel.

(Zpracovala Kateřina Prchalová)