byla sem vcelku v pohodě. teda... ještě tak hodinu. v jedenáct sem došla se psama. až na nábřeží, což v noci teda obvykle nedělám! ale tak nějak sem doufala, že až přídu domu, tak už tam bude. cestou sem mu polohlasně nadávala a můžu říct, že sem byla fakt vzteklá. proboha! to mu nedochází, že když předpokládám, že bude max. do sedmi doma, tak budu v jedenáct nervózní? že budu mít strach? připravovala sem si argumenty na jeho věčný vysvětlení podobnejch situací: "vybil se mi mobil." 

     to mě sakra vůbec nezajímá! kdyby to bylo poprvý... ale to je skoro každej měsíc! furt to řešíme! ať si chodí kam chce, s kym chce, kdy chce, ale ať mi řekne, kdy hodlá přijít domů a když to nestíhá, tak ať mi dá vědět. to toho chci tolik? když sem v půl dvanáctý došla domů a on nikde, bylo mi do breku. trochu vzteky, trochu strachy. měla sem chuť do něčeho praštit, s něčím mrsknout... nemohla sem bejt ani doma. šla sem se projít. ano, částečně to bylo i na protest. aby až příde o půlnoci domů, sem tam já nebyla.

     můj protest ale skončil po koupi týdne a žvejk v kárfůru a pohledu na jízdní řád tramvají. kdyby jezdily, jela bych na konečnou a zpátky. takhle sem měla strach, že se z nějakýho vystrkova už domů nedostanu. něco po půlnoci sem s nadějí došla domů. zamčeno :(

     ta miniprocházka mi udělala dobře. byla sem fakt v pohodě. lehla sem si do postele a četla si. začaly se mi zavírat oči. ale když sem zhasla s tim, že usnu, začaly se mi honit hlavou různý myšlenky. při každým bouchnutí domovních dveří sem se modlila, abych uslyšela klíče v našem zámku. měla sem pocit bezmoci. co mám sakra dělat? komu zavolat? to mám čekat třeba do sedmi, do osmi, jestli příde? kurňa... co když šel pozdě a sám na tom parkovišti a někomu nepad do oka? klid... už kolikrát přišel takhle pozdě a vždycky jenom proto, že se s někým zakecal... to si můžete řikat, jasně. ale stejně hlavou běhaj černý myšlenky. až když sem cítila takovou vlnu bezmoci a strachu, zarachotily klíče v zámku.

     to tam bylo rozhodnutí pořádně ho seřvat, aby si to už konečně pamatoval. měla sem takovou radost, že je doma, že sem na všechno svoje strachování zapomněla. až když mi ani neřek, že je mu líto, že zase přišel tak pozdě a nedal mi vědět, dostala sem znova vztek. pár vět sem na něj vykřikla. intonovala sem opravdu velmi důrazně.

     "vybil se mi mobil..." ježíšimarjá! to přece neni argument! když musí nutně do hospody, tak na andělu je jich to je tak hrozný, trapný nebo nepředstavitelný říct, hele, já se stavim doma říct mady, že si zajdem na pivo, aby neměla strach? dyť proboha nebyl na druhý straně města! ne... to nejde. jistě. šel si lehnout vedle. ale myslim, že to ani nebylo kvůli tomu, že bych mu vynadala, jako spíš kvůli tomu, že po posledním jeho opileckým výletě sem si stěžovala, že celou ložnici zamořil alkoholovejma výparama, až mi z toho bylo ráno šoufl.

     nj. bulela sem do polštáře. nevim, jestli jeho pokus pohladit mě po vlasech, byla snaha o omluvu. ohnala sem se po něm. každopádně se moh snažit víc. sama v posteli usnout neumim. zvlášť když vim, že je vedle. přes všechny svoje předsevzetí, jak budu naštvaná aspoň celou noc, sem se šla do obejváku přitulit a přivedla sem si ho zpátky do ložnice. objali sme se a já byla ráda, že je konečně doma.
až ráno sem se ho zeptala, jestli mu to neni aspoň trochu líto. "představ si, kdybys byl na mým místě! kdyby sis myslel, že budu tak do osmi doma a o půlnoci o mně nebylo vidu ani slechu a mobil vyplej..."
- "to bych asi zešílel strachy"
- "tak vidíš"
- "je mi to vážně moc líto, madlenko", upřel na mě ty svoje velký modrý kukadla.
     jen doufám, že už to bylo fakt naposled. včera sem dostala nabídku super práce za super peníze. jestli to klapne, z první vejplaty mu koupim mobtel!

JANE DOE

linkuj.cz vybrali.sme.sk