Vybavuji si své poslední nezdary a uvědomuji si, že jsem příliš mírný: věci nejen že mne nemají rády, ony mne přímo nenávidí, spikly se proti mně. Pokud mi nevěříte, uvedu několik příkladů:

- kdykoli se pokouším otvíracím nožíkem zašroubovat šroub nebo přeštípnout drát, pořežu se

- olej přelévaný z pánve zpátky do lahve se rozleje po podlaze

- použitý toaletní papír vždy přistane mimo mísu

- kuchyňský nůž, použitý místo párátka, se zabodne do dásní – atd.

     Samostatnou kapitolou jsou předměty upouštěné na zem. Jeden z Murphyho zákonů tvrdí, že věci upuštěné na zem se zakutálí na co nejnepřístupnější místo. Toto pravidlo jsem v praxi dovedl k takové dokonalosti, že jsem byl nucen na jeho místo vypracovat několik zcela nových:

1) Malé kousky upuštěné na zem záhadně zmizí

2) Velké kousky upuštěné na zem se rozdrobí na malé kousky,  a na ty je hned poté aplikováno pravidlo č. 1

3) Upuštěné předměty najdeme až při luxování, a to po zvuku, když zachrastí v hadici

4) Kouskem je myšlen libovolný předmět hmotné povahy

     Také je zvláštní, že zatímco ostatním (normálním) lidem padají věci na místa špatně přístupná, mně věci padají na místa zcela nepřístupná – za knihovnu, do výlevky, do ohně, do kanálu atd. Z toho si ostatní lehce odvodí, že jsem ještě nešikovnější než oni sami a často se mi za to krutě posmívají. Na druhé straně mají ovšem svou hrdost, která jim nedovoluje, aby mi pomohli předmět vylovit.

     Další zajímavostí je to, že většina tzv. „ještě dobrých" věcí umře v mých rukou. Konvice s přilepeným ouškem dá oušku poslední sbohem ve chvíli, kdy ji za něj držím já. Viklající se knoflík u rádia zůstane v mé ruce. Když se pokouším rozsvítit vyšlapaným vypínačem, vyhodím pojistky. A tak dále. Z toho pro mé bližní plyne: Neumím držet konvici (jinému, normálnímu člověku, například jim, se to nikdy nestalo). Nedokážu naladit rádio (moc za to tahám; zkuste jim vysvětlit, že se při ladění rádia za knoflík tahat nedá). Špatně rozsvěcím lampu (moc tlačím na vypínač, plácám do něj apod.). Pokud se něco čirou a naprosto nepravděpodobnou náhodou rozpadne v cizích (!!!) rukou, mohu za to já, protože jsem s tím předtím špatně zacházel a zničil to – a navíc se přece všechny ostatní věci rozbily mně. Alternativa, že za všechno může někdo jiný než já a že se mi věci ničí v rukou jen čirou náhodou samozřejmě ještě nikoho nenapadla. Získal jsem si pověst člověka, kterému nelze svěřit ani poleno, aby ho nezničil.

     V poslední době často pracuji s drahým počítačem, který se k porouchání přímo nabízí. Jsem proto opatrnější. Přistupuji k němu pomalu a obezřetně,   tak,   jako   se   lovec     blíží    ke    své    oběti     a   vždy      přitom     doufám,     že      se                    neporoucccccccccccccccccccccccccc  ccccccccccc ccccccccccccccccccccccccccc

Jeník Flaška, České Budějovice

linkuj.cz vybrali.sme.sk