Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

S ananasovou či pomerančovou příchutí, na kostičky nakrájené se dávaly do směsí s ostatními kompoty. Měli jsme ve zvyku smíchat např. švestkový, višňový, hruškový a dýňový kompot, pěkně vychladit a pak s <?xml:namespace prefix = v ns = "urn:schemas-microsoft-com:vml" /><?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" /><?xml:namespace prefix = w ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:word" />pořádnou miskou mastňácky usednout k dobré televizní detektivce.… 
            Když jsem později na jaře odjížděla do New Yorku, obě zářící dýničky stály spořádaně ve svém koutku a i nadále se tvářily velice dekorativně. Byt osiřel a jen díky tomu, že si tam jezdil můj synek vyprat prádlo a zalít pár opuštěných kytek, se nikde nic nedělo. Po určité době mi začal psát nepříjemné mejly o tom, že nechápe, jak jsem mohla v tak nepříjemném ovzduší žít, protože kdykoliv přijede, je v bytě „babskej puch“, který se snaží vyvětrat. Což mne pochopitelně děsně štvalo a snažila jsem se ho směrovat na rozličné důvody nelibé vůně. A tak jsme přišli postupným vzpomínáním na pár totálně shnilých brambor, které jsem mu v den svého odjezdu připravila, aby si je odvezl a uvařil (byly to krásné, lahodné brambůrky dovezené kamarádem z Vysočiny). Ležely opuštěné v přihrádce pod kuchyňskou linkou a mladý muž na ně zapomněl. Další zápach vydával obsah vázy, ve které stály dávno zvadlé růže. Ale co dál? Eliminovali jsme postupně všechno. Až jednou – asi tak uprostřed toho nežhavějšího pražského léta, mi kolem mé čtvrté hodiny ranní, tedy v Praze dopoledne – zavolal rozzuřený syn: „Mami! To byl příšernej hnus! Já myslel, že se pobliju! (prosím útlocitné čtenářky o prominutí, ale ony by asi v jeho situaci nemluvily jinak) Mami! Víš, co to tu tak puchlo? Ty tvý příšerný odporný dýně!!!“ 
    Jak všichni víte, letošní léto bylo zase správně po česku bláznivé: horko – zima – horko – zima. Před třemi léty jsem si nechala zasklít lodžii, čímž jsem jednak neskutečně oteplila byt (vřele doporučuji, můžete pak mít stále zavřené topení), jednak zvýšila bezpečnost. A jak tedy žhavé letní sluníčko pralo do zmíněných balkónových skel (protože nikdo doma, tedy zavřených), bylo v bytě totální krematorium. Přenádherné maxidýně, které během předešlého půlroku zvolna vysychaly, aby jednou byly zcela pevné, krásné a suché, začaly nenápadně hnít a kvasit. Bohužel, právě v okamžiku, kdy se k nim Robert přiblížil – snad se jedné z nich letmo dotkl, nevím – explodovaly. Prý to byly pumy, plné odporné, neskutečně páchnoucí bublavé kaše… Která ho celého (plus jejich okolí) pokryla. Chudák, nejen že se musel celý vykoupat a vyprat, musel vyprat, umýt, vyčistit atd. celé zasažené území



…… 
     A tak nyní doma dýně nejsou. Zato budu jimi s přicházejícím podzimem obklopena zde, v NYC. Zadýňovaná je celá Amerika. Malé, šišaté, barevné, velké, umělohmotné, papírové, keramické, ve všech možných a hlavně nemožných kreacích a na absolutně všech místech. Prostě – kdo nemá někde dýni, je tu zcela „out“. 

      Tak mi napadá: svého času se u nás oficiálně oslavovala joločka, kterou přivážel na saních bodrý Ďéduška Maróz se svou suitou. Jestlipak  začnou Češi slavit v maskách Halloween? Počítám, že až v říjnu přijedu, bude Praha zaplavena všemi těmi umělohmotnými, papírovými, keramickými a především živými symboly Halloweenu: dýněmi, strašidýlky...

daniela@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk