Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

     Neboj se, pan Žák je bezva, je to super, bude se ti to líbit. Koně se pásli v ohradě pod lesem. Pan Žák už jde, ukázala dcera někam k lesu. Vidíš? A vede ti Salomona, nebo ne, to je Bella. Pak si klidně odešla po svých povinnostech a mě  nechala napospas. Taky dobře. Nechci se ztrapnit před vlastním dítětem. Znám ji moc dobře, určitě by to v nejméně vhodném okamžiku použila proti mně. Na to je vždycky dost příležitostí jinde, zvlášť, když ona sama vypadá, že se v sedle už narodila. Podívala jsem se zmíněným směrem. Kromě několika hnědých skvrn v dálce jsem nakonec uviděla menší barevnou skvrnu, to by mohl být pan Žák. To mé dítě má snad elfí zrak.<?xml:namespace prefix = o />

    Konečně došli skoro až k nám. Můj pes nedůvěřivě pozoroval jak muže, tak koně. Nakonec došel k názoru, že chlap mu nevadí a koni ukáže. Zdálky začal hlubokým hlasem: buf, buf, buf, buf… se zmenšující se vzdáleností postupně jen pobufával, až nakonec stáhl ocas a lehl si za mě. Viděla jsem mu na očích, jak by si rád to zvíře očichal, obešel ze všech stran, oplácal, ale strach byl větší než zvědavost. Soucítila jsem s ním. Mé pocity byly totožné. Prvotní dojem: to zvíře je nádherné. Následující dojmy už byly rozporuplnější. To zvíře je VELKÉ. Mnohem větší, než se mi zdálo tam v ohradě. Panebože, ten kůň je nějak vysoký… To máte všechny koně tak velké? No, Belluška je naše nejmenší kobylka. Nebojte se, je klidná, hodná, bude se vám líbit. Uvázal koně k plotu. Bella se zvědavě rozhlížela po neznámém vetřelci, pak zatřásla hlavou a odfrkla. Stála jsem jí naservírovaná u hlavy a tak si mě očichala. Pak mě přátelsky dloubla hubou do ramene. Zřejmě to byla pěkně vyčůraná potvora. Dloubla do mě podruhé. Změnila jsem se v Lotovu ženu. Chce pamlsek, děcka ji tak rozmlsaly. Nebojte se. Nesmíte ukázat, že se bojíte. Vždyť je hodná jak andílek. Bella zvedla ocas a o zem mlasklo pár koblížků. Pes, předtím schovaný v bezpečné vzdálenosti, přiběhl a začal oňufávat dosud teplou porci. Fuj, Kešone, ať tě to ani enapadne, varovala jsem ho. Jistěže ho to napadlo. Strach nestrach, podařilo se mu kus té lahůdky spolknout dřív, než jsem stačila zasáhnout já a než si znovu uvědomil Bellinu hmotnostní převahu.

     Pojďte, popleskejte ji, pohlaďte, ona si na vás musí zvyknout. Nic vám neudělá, za to ručím. Pan Žák byl asi o hlavu menší než já. Na to, aby mě přesvědčil, by nestačil ani ve dvoumetrovém provedení. Ustup, dloubl koně do žeber a začal Bellu čistit. Teorii jsem měla zvládnutou. Gumové hřbílko, to poznávám, je stejné jak v té knize, proti srsti. Usmála jsem se. Šlo mu to pěkně. Pan Žák se taky usmál. Pak mi vrazil hřbílko do ruky. A teď vy. Nic to není, zkuste to. Odvážila jsem se jí dotknout. Mluvte na ni, cokoliv, ať si zvykne na váš hlas. Nenapadlo mě nic chytrého, co bych mohla říct koni. A co jí mám říkat? To je jedno, jen u toho nepištěte, moje stará nemůže ke koním skrz ten její hlas. Zasmál se. Jo, kdybyste ji slyšela, když začne ječet. To byste utekla taky, ha ha ha. Povinně jsem se zasmála. Zahleděl se směrem k lesu. Koně se pokojně pásli. Počkejte, až uvidíte Trevise, to je skutečný obr, pokýval hlavou pan Žák. V očích se mu zrcadlila láska a v mozolech nekonečná dřina. To zvíře je teploučké, byla má další zkušenost.  Nos měla nádherně mechový. Očichala mi dlaň. Chopila jsem se hřbílka. Fakt to nic nebylo. Z koně se jen prášilo. Klidným, hlubokým hlasem jsem Belle šeptala do ouška všechny Seifertovy básně, které jsem znala nazpaměť. Měla smysl pro poezii. Moudré zvíře. Sakra, to je dřina, než se kůň vyčistí a osedlá, pomyslela jsem si. Pan Žák se mě mezitím snažil zasvětit do tajů ohlávek, uzdeček, nánosníků, udidel (miluji všech svých deset prstů na rukou, přece je dobrovolně nestrčím do huby s takovými zubisky) a to jsme teprve u hlavy, další přednáška a bylo na svém místě i sedlo, třmeny jsou taky jedna z věcí, kterou jsem dovedla pojmenovat …Jo, já věřím v osud. Když má člověk nalajnovanou lásku ke koním, tak se k nim dřív nebo později dostane, jo, jo. Někdo v deseti, někdo v padesáti. Že bych vypadala na padesát?

     Ještě přilbu, podával mi černou sametovou jezdeckou přilbu. Tahle by vám měla být. Tak, nasaďte si ji. Vypadal nekompromisně, neuznal mou námitku, že mi slehne tupír-čepýr, ani že až si ji pak sundám, tak se mě sám lekne. Ochrana je ochrana, že jo. Nezbylo než souhlasit. Jo, v dnešní době nikdy nevíte, co chytíte. Není nad správně použitou ochranu. Teď už jen vzhůru do sedla. Poprvé podcenil směr působení gravitačních sil pan Žák, když se  mě snažil dostat na Bellu. Bohužel. I v jízdárně působí ty přitažlivost zemská směrem do středu zeměkoule, nikoliv nahoru. Skončili jsme tělo na tělo, měl nos někde v úrovni mých ňader. (Trojky? pomyslel si) Oči mu zajiskřily. (Čtverky, v duchu jsem ho opravila a blýskla očima zase já.) Podruhé jsem zase podcenila vypracované svaly toho drobného mužíka já, když mě držel pod kolenem a mé ne zrovna zanedbatelné tělo nějakým zázrakem dostal do sedla. Jo, není to špatný, pomyslela jsem si. Trochu jsem se zavrtěla v sedle, hledajíc lepší polohu, když najednou se kůň pode mnou dal do pohybu. Dobrý, fakt, ani jsem nepostřehla žádné gesto, kterým ji pan Žák rozpohyboval. Že by telepatie? Mezi člověkem a koněm? Proč ne?

     Bella mezitím na lonži poctivě kroužila kolečko za kolečkem a mě se to pohupování velmi líbilo. Jen jsem měla pocit, že v tom sedle trochu kloužu, tak jsem se uvelebila trochu lépe. Kůň zastavil. No proč to? Vždyť to bylo tak příjemné. A zase tak nějak telepaticky. Vidím, že ji dobře ovládáte. (Kriste, já???) Jo, Belluška je citlivá na pobídky, jo, jak říkám, zlatá kobylka. Tak zkusíme vyjet do terénu. Takovou lehkou vyjížďku, nebojte. A to jste mi lhala, že jste na koni ještě neseděla. Ha ha, to vám tak budu věřit. Není nad to, když vás opustí zdravý rozum a pud sebezáchovy. V televizi to přece zvládne každej blbec, tak proč ne já? Něco mi zatmělo mozek. Neřekla jsem ani popel. Vezmu si koně a jdeme. Upravil mi v rukou otěže a odešel. Neodvážila jsem se pohnout ani malíčkem, abych to živé monstrum pod sebou náhodou neuvedla do činnosti. Osedlal si Beginu a předejel mě. Moje kobylka se dala do kroku taky. Zatím všechno šlapalo jak hodinky. Bella byla opravdu zlatá, krok měla lehký houpavý a já pochopila všechny ty hloubky a výšky citátu, že svět je nejhezčí z koňského hřbetu. Dokud se nerozhodla, že se nebude nudit chůzí, když je před ní taková krásná louka k rozběhnutí. Řítila jsem se vstříc jisté smrti. Jediné, co mě udrželo v sedle, byly vzpomínky na vyhozené koleno a bolest s tím spojenou. Prostě nesmím spadnout, nezvedla bych se. Fungovalo to stejně jako v zimě na lyžích. Přece nebudu křičet, to by se mohla leknout a vzít to tryskem.

     Pravá noha marně hledala brzdový pedál. Do prčic, jak se u koně řadí nižší rychlost? Nemá to spojku ani řadící páku. Asi bych měla mít v rukou otěže a ne svírat hrušku sedla. Stojím. Neptejte se mě, jak. Jsou věci mezi nebem a zemí a tohle byla jedna z nich. Chvíli jsem si myslel, že se vám to vymklo z rukou, dostihl mě pan Žák, ale vidím, že jste se si s tím poradila. Ruce se mi třásly. Ale bylo to úžasné. Živá, zdravá a ještě pořád nahoře. Ujasnili jsme si, jak je to s mým ježděním. Poulil oči. Vždyť vy umíte i vysedávat. Omyl, říkala jsem si v duchu. Jen jsem se snažila uhnout sedlu, které nějak povážlivě ztvrdnulo a malovalo mi modřiny na vnitřní straně stehen. Navíc se o slovo hlásily svaly, o kterých jsem neměla ani tušení, že jsou k něčemu užitečné. Asi máte dobrý hudební sluch, přesvědčoval mě. Zazpívala jsem mu. Bella stáhla uši dozadu a vycenila zuby, jako by mě chtěla kousnout. No, zřejmě existují i výjimky, připustil pan Žák, když se i pod ním jeho kobylka vzepjala. Zřejmě trénujete rytmus jinde, rozesmál se, až jeho kůň ucouvl. Jedině na pořádném hřebci, nezačervenala jsem se. Do stáje jsme se vraceli krokem. Znáte ten báječný pocit, když usnete na vavřínech a myslíte si, že jste mistři světa? Vychutnávala jsem si ho přesně tři minuty. Pak to přišlo. Poblíž projelo auto. Rána jak z děla, vystřelil mu výfuk… Big bang!

Pavla K., Olomouc

linkuj.cz vybrali.sme.sk