I když to na krabičce vypadá, skutečnost je vždycky úplně jiná, obvykle vždycky stejně temná. Tak jsem to dneska riskla a v rámci udržování tradice české tvořivosti jsem barvičky namíchala. V poměru jedna ku dvěma ku nula nula prd. A bylo po blond. Definitivně. A opět temně. Moje vlasy prostě odmítají přijmout kompromisy.
     Mladší syn mě uviděl první a nad ještě mokrými cucky na mé hlavě zajásal: "Jé, mami, tobě to sluší!" Půl horstva mi úlevně spadlo z hrudi. Asi to teda není tak hrozný, jak se zdá někomu, kdo si představoval vyrobit presso s mlíkem a se skořicí, leč vylezl mu z něj českej smrťák bez mlíka.

     Nicméně – s definitivním pádem do radosti jsem čekala, až co řekne ten starší. V soudnost jeho oka, jež se již více zabývá obhlédáním ženských kladů, byť zatím kradmo, jsem vkládala daleko větší vážnost než ve snadno nadchnutelné dětské oko mladšího.

     Pošetile.
     Starší se došinul do kuchyně k večeři, otráven coby šváb, páč jsem ho vytáhla od jánevímkterý počítačový adventury. Zasedl ke stolu, prvně obhlédl stůl a nabídku na něm, pak okomentoval kocoura, co se mu sápal na klín, a teprv pak laxně zamrčel:

    "Sis myla vlasy, jó?"

    "Jo, myla."

    "Hm, tak to zas nebude voda..."

    "A nejen myla." 

    Zvedl zrak a asi půl minuty se mi díval na temeno. "A mně se to zdálo nějaký divný," povídá pak.
    Dospěla jsem k názoru, že v jistých ohledech je naprosto dokonale připraven pro manželství.