Psychologický thriller s prvky horroru, by se to dalo nazvat. Ale to není vše, náš táta je pověstný ještě jednou větou: „Ukaž, dej mi to, já to radši vezmu k sobě, tady v tom tvém (znechucené zafunění) nepořádku by se to jedině ztratilo/rozbilo/vylilo.“ Po této větě už se nikdo nechvěje, ani narychlo neodjíždíme do Antarktidy. Je to naprosto zbytečné. Odevzdáme vyžádaný předmět a večer pak zapálíme smutnou a osamělou svíčičku za věc, kterou už nikdy nespatříme, neb byla obětována coby pokrm pro tátovu ochočenou černou díru.
     Bylo mi asi deset, když jsem od rodičů dostala fantastickou baterku (z Německa!!!!). Svítila jako ďas a já se s ní patřičně pyšnila na letních táborech. Jako oko v hlavě jsem ji chránila. Jednoho dne přišel do mého pokojíku Osud a v pootevřeném šuplíku cosi zahlédl. Byla to má baterka. Osud ji sebral a začal vykřikovat na maminku: „Podívej se, co tady má?!“ Maminka nevzrušeně prohodila něco o tom, že „to je baterka, kterou jsme jí přece přivezli, no“. Osud nezakolísal a dal se do povyku o tom, že baterku raději schová u sebe, protože tady v tom …(dých dých), by přišla k úhoně.
     Tak jsem přišla o baterku. Oranžovou. Z Německa. Už ji nikdy nikdo ani očíčkem neuzřel.
Baterku brzy následovala celá plejáda věcí. Některé záležitosti měly docela úctyhodné rozměry, takže nějaké zapadnutí do temného kouta nepřicházelo dost dobře v úvahu. Dlouho jsme tedy uvažovali, kam tatínek ty věci tak pečlivě ukládá? Pak nám to (na základě Plíhalovy písně) došlo! No ano, jednoduché a racionální vysvětlení našich běd. Tatínek si potají chová malou černou dírku. Nejspíš v dílně :-))).
     Ve svých snech vidím přesně, ve kterém koutku si ona fyzikální anomálie temně hučí a pohlcuje svit mizerných žárovek. Vidím také svého tatíka, kterak tiše a opatrně kráčí po schodech do sklepa, třímaje v rukách čerstvě ukořistěný předmět. Slyším, jak prochází temným sklepem, otevírá dveře do dílny a zastavuje se na prahu. Musí ji probudit, aby se nelekla a nepozřela i jeho.
     „Či čí, či čí!“ (Kdyby ho někdo slyšel, může mu táta sugerovat, že mluví s kočkou.)
     „No tak, malá, něco tu pro tebe mám.“ Díra si zívne a pohltí šroubovák.
     „Ale no tak, holčičko, podívej!“ Položí před ni předmět. Ona ho nedůvěřivě očichává a pak ho nechá padnout do svých útrob. Jen v bodě časoprostorové singularity se předmět navždy chvěje, chycen v osidlech Schwarzchildova řešení Einsteinových rovnic.
     Věřím, že kdybych našla odvahu a šla se do onoho rožku podívat, uviděla bych v bodě singularity svou baterku i vše, co tolik let doma postrádáme a jistě i spoustu věcí, jejichž zmizení jsme si nikdy ani nevšimli.
     Ale nepůjdu tam. Mohla bych ji probudit. A pak bych se i já navždy vznášela v tom podivném bytí – nebytí jako výstraha všem zvědavcům...

KRYSKA

linkuj.cz vybrali.sme.sk