Brali jsme se po krátké známosti, já byla v 7. měsíci těhotenství. Tenkrát jsme na nic nebyli připraveni, a tak nastaly nemalé problémy (s bydlením, pak manžel byl dost závislý na hracích automatech), tak si asi umíte představit, jak život vypadal. Bydleli jsme různě po podnájmech a když byl dceři rok a půl, koupili jsme byt v městečku, kde jsem vyrostla. Věčně jsme byli bez peněz. Já byla mladá a bezbraná. Rozvodu jsem se bála, proto jsem měla zoufalý nápad, že si pořídíme druhé dítě, které nás víc zcelí. Opak byl pravdou. Ani po narození syna nebyl klid. Stále dokola. Vždycky jsem byla takové to trdlo, co všechno oplakalo.

     Ale pak jsem si našla přítele, o kterém jsem nakonec manželovi pověděla.Byl to vyloženě ode mně just, abych mu taky nějak ublížila, protože vzít všechny peníze a utratit je na úkor rodiny jako on, to není můj styl. Potrápil se, a dal pokoj. Taky mi jednou ublížil – měl opět svou nesnesitelně žárlivou náladu a vyžadoval se sexu, ale já nechtěla a lehla jsem si k malému do postele, ze které mě vytáhl, v obýváku se mnou cloumal, až jsem padla na gauč tak nešťastně, že jsem byla chvíli v bezvědomí a následně hospitalizovaná na neurologii, kde jsem raději tvrdila, že se mi zamotala hlava...

     Pak byl zase chvíli klid, dokud jsem nenastoupila do zaměstnání  po mateřské.Tam bohužel po roce práce, mě začal uhánět mistr, no a jak už to bývá, asi za rok jsem mu podlehla. Nebrala jsem to jako něco vážného, ale on ano a tehdy na mě naléhal, abych se pro něj rozvedla, ač byl sám ženatý. Nemohla jsem to už dál snášet, tak jsem se manželovi přiznala. Bylo to jen krátké a jen jednou. Ale pomohlo mi to na chvíli v tom, že to byl únik od našich problémů. Víte, já měla v životě fakt dost smůlu. Myslím na nemoce. Byla jsem dvakrát operovaná na onkologii, pak zase celková neuroinfekce, zánět mozkových blan... Hodně jsem si pobyla po nemocnicích. Mám ošklivou depresi, beru hodně léků. Děti mi moc pomáhají, protože musim se o ně starat. Být bez nich, umřela bych v posteli, ze které bych se kolikrát nejraději ani nehla. S tím vším jsou spojené i problémy v sexu. Nenávidim už jen pouhou představu na něj. Léky mě naprosto zničily.Tedy než jsem se od lékaře dozvěděla, že za to můžou léky, byla jsem dost zoufalá... Myslela jsem, že nejsem normální.. Takže zase a zase jen hádky, což nepřispělo na náladě ani jednomu z nás. Proto jsem chtěla zjistit – proč. Jestli je to jen mnou, nebo manželem – když mě naprosto odpuzoval.Tak jsem si na internetu začala povídat s jedním mužem, který se mi zdál být sympatický a byla jsem rozhodnutá, že se s nim vrhnu do sexu a uvidim, kde a co je příčina mého nechtění sexu. K mé smůle ale na to nešťastný manžel zase přišel a bylo samozřejmě zle.To chápu a ani mu nijak neodporuji. Promluvili jsme si o tom a začali hledat řešení v erotických pomůckách a gelech. Bez úspěchu. Jen pomyšlení na to, jít si lehnout a že se mně bude dotýkat, je jak noční můra.Já mu to už ale upřímně říkám.Nehodlám opět své tělo testovat s jiným mužem.Mám snad i pocit, že je nenávidim. Občas se přemohu a sex povolim, ale je to strašné utrpení. Hrozně mě ubíjí fakt, že on to ví a přesto naléhá a jestli nejsem po vůli, je hádka. Mě už to opravdu přestalo bavit. Oba máme svou pravdu... Ale problém je hlavně ve mě. Má nemoc se jen tak nevyřeší a já nehodlám svůj život utopit v slzách. Teď jsem doma již druhým rokem. Jsem tu stále sama a to je také dost o nervy, tedy chodím na počítač, kde si povídám se svou sestrou, kamarádkou, nebo jen tak s lidma, které vlastně ani neznám, ale je to příjemné hlavně v tom, že oni o mně ani mé nemoci nic nevědí, tedy se bavíme různě o životě, o práci a tak. Ale manžel je prudce žárlivý...což na jednu stranu i chápu, ale mám pocit, že už mi zakazuje snad i dívat se na televizi, protože např.ve vyvolených jsou taky chlapi...

    Chci se rozvést a to i proto, abych ulevila i jemu. Mám ho svym způsobem ráda, ale nemiluju ho. Nesnášim jeho tělo, jeho doteky a jen se přiblíží, dělá se mi mdlo. Netvrdim, že ho zavrhuji nadobro. Možná že ani od něj nebudu schopná odejít, ale ten pocit svázanosti, když on si myslí, že mě vlastní a já jsem tedy povinná spát s nim...to už dál nesnesu. Zní to možná jako malichernost, ale je to už nepřekonatelný odpor. Děsí mě hodina, kdy má přijít z práce. Zase se mně bude dotýkat... V noci nemůžu spát...mám asi nějakou poruchu spánku.

     Tak si raději jdu sednout k počítači – buď s někym povídat, nebo jen tak si tu něco hledám. On je nepříčetný, tak musim jen sedět na gauči a dlouho do noci koukat do zdí. Už to nemůžu dál snášet. Po tolika letech. Každý máme svou hlavu, své názory.. kterých se nehodláme vzdát. Nic už nevyřešíme, protože jestli tu nějaká snaha občas je, nikam už nevede. Musim se rozvést, jinak mi asi brzy napadne nějaká hloupost, která by za to možná ani nestála.

     PROSÍÍÍÍM,  POMOZTE MI... Laďka

linkuj.cz vybrali.sme.sk