Co je nasi zakladni vadou: zijeme ze dne na den! Nase politika nesaha dale nez od pripadu k pripadu, nanejvyse v nejakem uvodnim clanku si vzpomeneme na svoje kardinalni potreby, ze formulujeme sva prani, jichzto splneni by po nasem soude nas uplne uspokojilo, t. j. zarucovalo nase existencni podminky narodni ve state takovem, jakym je Rakousko. Jazykova rovnopravnost, autonomie (decentralisace), statopravni uznani sv. Vaclavske koruny, co mozna nejvetsi kompetence zemskeho snemu ... temito hesly zahrnuje se nas staly program. Avsak urcitejsi udaje se nam nepodavaji ani v techto otazkach. Cim nam ma vlastne prakticky byti to nase "historicke pravo", jak si mame mysliti pojitko mezi ustavou 16. a 17. a realnymi potrebami a snahami 19. a brzo i 20. stoleti? Az do jakych dusledku ma se uziti samospravy, jak maji se cleniti uzke a uzsi politicke jednotky uvnitr koruny, zeme atd.?

     Nase otazky ty – a otazky jine, napriklad jak by se utvorily a upravily hospodarske pomery koruny a zemi, jak by se organisovala domaci vyroba, styky s ostatnim mocnarstvim, se sousedy, se svetovym trhem, jak meli bychom potom predstavovati samostatnou hospodarskou po pripade i celni individualitu, jakymi prostredky by se toho dalo nejlepe dociliti atd. – nescislne otazky ty jsou dnesniho dne, pocatkem 188, vubec zbytecny: my jich vubec neklademe. Ovsem jeste pred nekolika lety, roku 1871, z nouze i roku 1879, treba ze zpusobem velice povrchnim a kusym kladli jsme je, ale kladli prece – taky je nas pokrok! Zijeme ze dne na den.

     Vytcene otazky jsou velmi dulezity; jsou kardinalni pro pritomnost a nejblizsi budoucnost a mohou se za zmenenych pomeru politickych (viz Hohenwart) stati aktualnimi. Ale narod, jakkoli realne zije jenom v  p r i t o m n o s t i,  hledeti musi prece neodvratne a stale  d o  b u d o u c n o s t i,  kazdy jeho krok musi byt ve shode s cilem budoucim. Co jest ukolem naseho naroda? Mame-li pak urcity cil a muzeme-li ho dosici? Otazka ta jest ohromneho dosahu. Ci dostaci, kdyz prozatim dle statistickych vykazu tolik a tolik milionu mluvi urcitym jazykem, ma-li tato massa nejakou, jakous takous organisaci a hierarchii, pise-li se jazykem tim „literatura“, pestuje-li se tu hudba, vytvarne umeni, divadlo, poradaji-li se schuze a slavnosti a zije-li se se sousedy rozlicne, v pratelstvi nebo v neshode, dle zdedenych nazoru a chvilkovych nalad obecnych? Nikoli, nestaci; rika-li se tomu zevnimu, treba ze na prvni pohled sebe spravneji fungujicimu mechanismu narod, v ocich myslitelovych tento socialni ukaz nezaslouzil si jmena naroda. To treba rici, byt tim bylo dotknuto i valne castky nasich modernich nazoru. Jen tam je narod, kde je pevna, nepretrzena a nepretrzita souvislost mezi minulosti, pritomnosti a budoucnosti, kde existuje skutecny vnitrni zakon rozvoje, kde je jednotny duch a cil. Bez idealu, bez vedomi mravniho povolani neni naroda.

     Nuze tedy, jaky je nas ukol v dejinach clovecenstva? Jako jednotlivec tu neni sam pro sebe, nybrz musi byti obohacenim pojmu, specie clovecske, tak ani narod neni tu sam pro sebe. Je zde cesky narod proto, aby jako osamela pivonka vypucel, vykvetl, uvadl, ci aby prostredkoval mezi svym okolim, na pr. aby byl prechodiskem mezi romanogermanskym Zapadem a slovanskym Vychodem? Ci je povolan, aby sam ze sebe vytvoril vlastni, novou kulturu, zcela novy zdroj tepla a svetla? Vystaci-li vsak k tomu nase prostredky? Je poneti to ve shode s celou nasi minulosti? Nebyli jsme snad v celem svem prubehu dejin v uzkem, nerozlucitelnem styku se Zapadem, a chceme-li uziti nevazneho vyrazu, odnozi Nemecka? Nenadesel tudiz anebo nenadchazi-liz okamzik, kdy nahromadenou zasobu latentni energie zapocneme jinymi chvevy prevadeti na svet slovansky? Ci tento svet nepotrebuje vubec uz naseho prostrednictvi, nepriblizil se jiz s vetsim porozumenim Evrope? Nemuzeme vsak pres to zaujati legitimni sve misto a pusobiti zvolna sice, ale neustale s ucinkem tim vetsim?   

      Otazek tech je rada a s nimi zase nove a nove, z nichz nejhlavnejsi zni: Jaka je nase narodni existence? Jsme ve svem narodnim bytu skutecne tak zabezpeceni, jak by se zdalo na pohled? Ochranuje nas pro budoucnost ten petimilionovy pocet cesky mluviciho obyvatelstva, ochranuje nas nase intelligence, literatura a cely nas narodni apparat pred moznym budoucim, byt sebevzdalenejsim a okamzite pravde nepodobnejsim odnarodnenim, resp. prenarodnenim? Otazka ta neni akademicka, muze se nenadale stati palcivou. Jak pak, kdyby nepredvidanym shlukem okolnosti Rakousko ve sve nynejsi podobe dukladne se zmenilo, kdyby nas more nemecke zuplna obklicilo a zaplavilo? Jake zaruky mame proti podobne moznosti? Reknou: „Toho Rusko nedopusti!“ Ale kdo muze rici, ze Rusko jednou bude vsemohoucim, ze mu nebude pocitati se vseobecnou neb aspon prevaznou evropskou koalici proti sobe? Kdo vi, jak se jeste Rusko vytvori, kdo muze rici, ze na pr. zvlastni rozkladny pochod, ktery v ruskem state se deje, stav veci neprivede tam, ze rise carskou samodrznosti pevne spajena pri zmene vladniho systemu se nerozpadne v nekolik vice mene samostatnych, pratelskych nebo revnivych celku?

(Pokračování zítra)