Jen kdyby to tak bylo vzdycky jednoduche. On na to sice clovek vzdycky casem prijde a pak jak rikas je to jednoduche.

ale když už to pak uděláš, tak zjsitíš, že to bylo snazší, než sis myslela. A pak se divíš, proč jsi to neudělala už dávno, když to vlastně byla taková maličkost. Ale ke všemu musí člověk dozrát. :-)

tys tím asi prošla? Ráda bych věděla - čeho ses bála, než jsi to udělala? A potom - to, čeho ses bála, se nestalo, nebo jsi to snášela líp, než jsi myslela?

to by bylo na dlouhé povídání... shrnu to asi takto: ne, nestalo se to, čeho jsem se bála nejvíc, a to, co se stalo, jsem snášela líp, jenže jako je pravda, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou, tak jsem těm všem lžím uvěřila a hledala jsem vinu v sobě, neměla jsem nikoho, kdo by mi řekl, že to tak není, že se za mě postaví, když bude třeba, neměla jsem rodiče ani sourozence, kteří by mě poskytli útočiště nebo aspoň vyslechli, pohladili a řekli, že ta chyba není ve mně. Prostě když nemáš zázemí a necítíš oporu, mnohem snadněji na tebe skočí strach... ne konkrétní, spíš takový všeobecný, bojíš se, že přijdeš o všechno. Já měla v té době jen děti a kdybych měla přijít o ně, asi bych to nepřežila. Manžel mi tím vyhrožoval, že mi je vezme, a představa, že nebudu mít vůbec nic a nikoho, byla hrozná. A strach narůstá a narůstá. Buď se smíříš s tou situací a zůstaneš ušlápnutá, utlačená a shrbená, zvlášť, když ti všichni kolem říkají, že je to tvoje chyba, že žena má muže poslouchat, nemá mít svůj názor a nesmí nic chtít, a když k tomu máš i špatný příklad z domova, když vidíš, že i tam to tak chodilo a že babička stejně trpěla, tak to prostě bereš jako normální stav a tajně si pobrečíš a život jde dál. Nebo si řekneš, ne, to přece není možné, tak to přece nesmí být. A taky si řekneš, i kdyby to bylo normální a stejné všude, tak já nechci být jako ten ostatní průměr, už toho mám dost a klidně z té řady vybočím, ať mě to třeba zabije (nebo ať mě třeba zabije on). A rázem ti přijdou do cesty lidičkové, kteří ti ukážou, že to jde i jinak, uvidíš třeba rodinu, kde to funguje úplně obráceně a že to není tak, jak jsi byla zvyklá a jak tě okolí přesvědčovalo. Svět se ti otevře i se svým sluníčkem. A když už se dáš na tu cestu, tak se ti možnosti a příležitosti samy nabízejí, nasedneš do vlaku a dál už to jede samo... Nakonec neuvěříš, že jsi to byla ty sama, která si to vše nechala líbit a nechápeš, jak to bylo možné, žes to tak dlouho mohla vydržet.

nadherne psane. Az mi to nahnalo husi kuzi a tekly mi slzy po tvari. Potom jsem cetla Tve povidani z 13:10:57. Take mam v minulosti takovou skrin. Ale uz moc davno. Byla jsem tenkrat mlada, a ta skrin, oh ta skrin byla hrozna. Ne jen ta skrin, ale jak krasne pises o tech ptacich. Nejdrive to byla moje hrdost, potom moje blbost, ale po osmnacti mesicich jsem dvere vyrazila a vyletela ze skrine (oknem protoze jsem byla zamykana a sledovana) i s malinkym miminkem jsme se nikdy nevratili zpet.
Bylo to tezke ty soudy a tahanice a pronasledovani ale uz je to dvacet let a ja jsem dnes stastna a skrin co mame dnes je ta nejlepsi na svete.
Myslim si, ze cim driv se zena rozhodne odejit tim lip, protoze ten strach a ty retezy, ktere tahnou a stahuji jsou tezsi a tezsi.
Dekuji za krasny clanek.

jak jsme všichni z těch svých životů poranění. Já jsem naplnila "barachlem" několik kontejnerů, bezdomovci to odnášeli. Mohla jsem se zbavit i surrealistických obrazů extchána, ještě teď mám husí kůži.

nedá mi to,abych na tvůj příběh nereagovala.také mám v bývalém bytě,kam se ještě kvůli exmanželovi nemůžu vrátit(protože tam má stále trvalé bydliště a tudíž přístup)takovou velkou bílou skříň.také má rozbité jedny dveře - následek mých "leteckých" dnů,kdy se manžel snažil mě názorně vysvětlit kdo je doma pánem.podotýkám, že před očima naší dcery.dlouho jsem sbírala odvahu k odchodu a pak jsem se rozhodla,že takhle už žít nemůžu a nechci.odešla jsem prakticky ze dne na den a myslím,že to bylo nejlepší rozhodnutí mého života.žijeme s dcerou sice už téměř pět let v provizoriu,ale já pevně věřím a doufám,že se všechno už brzo vyřeší a my se budeme moct vrátit zpátky.a první co udělám bude přesně to,co jsi udělala ty - zbavím se všeho,co mě bude připomínat minulost.a dost možná vyměníme i byt,i když jsem v něm vyrostla.je tam moc vzpomínek a já už se nechci vracet.chci žít jinak,v klidu a konečně samostatně.dcera už se těší,jak si zařídí svůj pokojík,i když bude asi hodně skromný.ale bude jenom její.jen tu důvěru v muže moc nemám,ale to chce čas.věřím,že nejsou všichni stejní,jen ty správné chlapy ve svém životě zatím nějak míjím...

Doufam, ze toto vsechno si precte Natalka. I presto, ze jeji situace je komplikovanejsi nemoci, by z vasich slov mohla ziskat silu se vymanit ze vztahu ktery ji ubiji.

je nic ve srovnání s vašimi. A spíš úsměvný. U nás jsem ty dveře vykopla já, když se ten můj se neměl několik let k tomu, aby je spravil. No a pak jsem objednala řemeslníka - jmenuje se ta firma "Taťka na hodinku" a ten všechno za tu hoďku krásně opravil. A takhle to teď bude stále, povídám. No -a aby se ušetřilo, spavuje se už vlastními silami. Ono je někdy dobré i v maličkostech ukázat, že nejsme závisláčky. Že si víme rady i samy.

To pak děláš všechno! Protože zjistíš, že dokážeš prakticky cokoliv a máš to bez keců.

to...spravuje se už vlastními silami... znamená, že to spravuje manžel, aby jednak ušetřil ze společné kasy a druhak protože se trochu zamrzel. A je to.