Pak — zatímco mladší vyndával z igelitky výtěžek obchůzky, co se před loupáním už rozhodně nebude muset naklepávat — sledovala jsem excitované kmitání staršího a tok jeho řeči. Podezíravě. To stvoření téměř o hlavu větší než já, aktuálně se nacházející oběma nohama v plném proudu puberty, střídá poslední dobou pouze dva životní projevy. Buď absolutní apatii bez schopnosti vnímat, natož reagovat, z níž je-li přec jen násilím vytržen, podobá se medvědu s hnisající ranou po indiánském šípu, a nebo stav neutišitelné excitace, během něhož trhavými pohyby rukou nohou vybíjí energii v  chaotickém klácení se po baráku bez cíle a směru, za stálého brblání, hučení, kvákání a kokrhání, nicméně vnímat cokoli zvenčí je nad jeho síly taky. Ale co je moc, je moc.
     "Kdes co pil?" ptám se.
     "Hihih...Kde máme sáčky, já chci sáček, dejte mi sáček, jaktože tady není žádnej sáček, potřebuju sáček..." Sáčky vyšustily na zem, asi tak půl skříňky.
     "Na co sáček?"
     "Na sůl. Dám si tam sůl, posolím si vejce, sním si vejce, moje vejce, dejte mi sáček..."
     Dala jsem mu piksličku od vitamínů: "Pocem, dejchni na mě."
     "Hihih..." únik otočkou na obrtlíku, divže nenabral hlavou okno, kamarád o krok couvnul ke dveřím. Radši jsem pokus neopakovala.
     "Mami, ty mi to zase zakážeš, protože mi to zakazuješ pořád, vždycky řekneš až příští rok a za rok řekneš až za rok, protože ještě nejsem zletilej ani částečně a kdyby se něco stalo, tak tě zavřou, ale moh bych zajet ještě do Města?"
     Dumala jsem. Mám se na něj tady koukat a poslouchat ho, nebo ho nechat, ať si udělá ještě kolečko po svých spolužačkách a jiných favoritkách a ať se děje vůle páně...? No, jednou to přijít muselo, jinak je rozumnej a na sebe opatrnej až příliš, tak snad...
     "No, vzhledem k tomu, že i zákonodárci už zvažovali tu částečnou zletilost, tak to risknu. Jeď."
     "Jé, hurá, ty jsi hodná, ty jsi skvělá, ty jsi báječná..."
     Stoprocentně někde něco pil, páč jsem dostala pusu, jen to mlasklo, a ještě k tomu před kamarádem. Vytáhl kolo z průjezdu, slíbil, že nepojede po státní ("Nejsem blbej, to bude samej ožrala a policajti k tomu...") a odfrčel. Děj se vůle...
....
     Malej chvilku nic, pak přišel za mnou a v zarputile významném mlčení dělal medvěda s hnisajícím indiánským šípem. "Co je?" zeptala jsem se, ač jsem věděla. Ale zeptání se vyžadovala procedura. Signál pro výbuch pláče. Tedy spíš hysterickýho záchvatu s obvyklým výstupem 'Trhám si žíly, jak mi celej svět ubližuje'.
     "To není spravedlivý, jeho pustíš a mě nééé..." (Jo, chlapče, spravedlnost není vždycky rovnost...)

     "Ale on je už velkej. Když mu bylo tolik jako tobě, taky jsem ho nepustila. Na tom není nic  nespravedlivýho. Až budeš velkej jako on..."
     "Ale to bude až za pět let!"
     "Pět let uteče jako nic. Pak tě taky pustím."
     "Na to se můžu vyprdnout! Za pět let budu starej dědek!!!"
     Uff... Uff... A pak, zatímco manifest ukřivděnýho vzteku zasedl k Obušku z pytle ven a ládoval se po hrstech cukrovým ovocem a čokoládou, já řešila generační konflikt. Generační konflikt krystalizující v nahlížení relativity času...

     Pamatuju si to. Ten pohled dopředu ze začátku trati. Tak daleko všechno ostatní bylo. Tak neskutečně daleko, že člověka bolely nohy a umíral jen při představě, že by tam kamsi měl taky dojít — což tam, třebas i jen do půlky...

    Na desáté míli byli dvanáctiletí velcí a čtrnáctiletí starci. Třicetiletí už jenom čekali na hrob. Rok měl délku věčnosti...
    Za pět let bude starej dědek... Doufám, že si to pamatuju dobře. Že rodiče byli z vnímání plynutí času jaksi... vyjmutí...

 RULISA

linkuj.cz vybrali.sme.sk