Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

<?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" />

      „Počkej, ještě pár podrobností a zítra ti donesu plán celýho tábora“, mrknul na mě a odešel. Hlava mi vřela jak papiňák. Hele, že by to byl ten jeden film, co po něm teď všichni blázní? Nalistovala jsem v novinách rubriku o kulturním vyžití. Tak ne, to je Harry Potter.   Prečet, prečet… doma jsem podrobila počítač násilné prohlídce do všech koutů jeho pevného disku, v domnění, že to jistě musí být nějaká počítačová hra. Taky ne.Nakonec jsem se odhodlala k malému fíglu. „Ahoj Petře, jo, to jsem já. Napadlo mě, že ráno dám na web malou anotaci k našemu táboru, nenapsal bys mi něco chytrého k tomu programu? Stačí jedna, dvě větičky, pošli mi to smskou.“ Za chvíli mobil zapípal.…na motivy Úžasné zeměplochy od Terryho Pratchetta… Super, žhavila jsem hned internet, abych si našla pár podrobností, čeho se to vlastně týká.

     A hele, ono jde o knihy. Dokonce o dost rozsáhlou řadu. Hmm, uvidíme. Druhý den ráno vedla moje první cesta do knihkupectví. Prodavač byl velmi vstřícný, vyjmenoval mi snad přes dvacet dílů, no, nevím, jestli to bude zrovna vaše gusto (změřil si mě od rtěnky po podpatky), ale já jsem tím nadšen. Doma už mám všechny díly, které zatím vyšly. Tak jsem si koupila pro začátek dva kousky z té úžasné zeměplochy, abych přece jen nebyla jako naprostý kulturní barbar. Důležité je mít přehled. Magický prazdroj, Carpe jugulum. Z názvů jsem byla trochu mimo, první stránky ve mně vyvolaly dost zmatené pocity, sakra, je to jako pohádka, není to jako pohádka, takové fantastično, ufff, to je ale pohled na lidské projevy a slabosti, najednou mě to vtáhlo do děje a už byla na světě jedna mánie. Zeměplošná.

      Moje Zeměplošná mánie zabírá teď asi metr dvacet v knihovně. A to ještě nemám zdaleka všechny díly. O penežní stránce věci raději nebudu diskutovat. Další mánie se přiblížila nenápadně. O Pánovi prstenů jsem věděla už dávno, ve svých sedmnácti letech jsem tuto četbu odmítla, hltajíc Ivu Hercíkovou a Stanislava Rudolfa, případně útlé svazečky Magnet s detektivními příběhy. Že byl zfilmován, jsem postřehla podle fronty před kinem a podle nadšeného vyprávění svých známých. Pak mi jeden kamarád nabídl, že mi půjčí DVD Společenstvo prstenu. Půjčil, děti film zhlédly a začaly vybavovat své osobní majetky samolepkami s Aragornem, Legolasem, Gandalfem a ostatními tvory vyskytujícími se ve filmu. Já jsem statečně odolávala. Starostí nad hlavu a pocit, že na pohádky už jem stará. Jo, třicítka mi už minula, tak bych se měla zajímat o serioznější věci, říkala jsem si nad rozečteným Reflexem, Hospodářskými novinami a zuřivě jsem sledovala zprávy z domova i zahraničí. Mezitím si děti donesly i druhý díl a nadšeně vykřikovaly. Potom přišel rozhodující okamžik. „Mami, kup mi ten sešit s Legolasem, prosím, prosím“, žadonil syn v papírnictví. Sešit stál asi pětkrát tolik, co bez Legolase, ale měla jsem jeden z těch mých rozevlátých dnů…“Ukaž, co sis to vlastně vybral“, podívala jsem se doma a…- …tohle přesně bylo to malé nenápadné nic, co rozpoutalo mou další mánii. Zadívala jsem se do Legolasových tmavých očí a roztekla se jako máslo.

     O víkendu jsem děti a muže poslala k babičce,jako že chci udělat generální úklid a oni by mi zavazeli, uvařila kafe, zatáhla žaluzie a vypnula telefon. Pustila jsem si první díl, vyvenčila psa, uvařila čaj, snědla synovu čokoládovou tyčinku, co měl na psacím stole, čas letěl, oči mi zářily, duše se chvěla a já jsem se chytila jak myš na špek. Zapátrala jsem po druhém dílu, obal od DVD byl prázdný. Zrada! Pustila jsem se do zuřivého prohledávání šuplíků, poliček a nakonec i aktovek. Objevila jsem kelímek se zbytky jogurtu mezi sešity do školy, plesnivou svačinku schovanou patrně na horší časy na dně šuplíku v psacím stole, asi deset volně ložených cédéček bez obalu, několik obalů od cédéček, které jsme nikdy neměli, ale Pána prstenů díl druhý ne. Jako by se po něm zem slehla.   Totálně naštvaná jsem vyvenčila psa, uvařila druhé kafe, vyhodila plesnivý rohlík, vyžehlila pět dceřiných triček (pak že nemá co na sebe) a napsala pět smsek. Uložila jsem trika do skříně, páni, ta tu má ale bordel, vytáhla jsem zmuchlané cosi ven a lekla se, když mi něco spadlo na nohu. Dvě věže!!! Druhý díl Pána prstenu. Hurááááááááááááááááá!!! Že je ten film nějak dlouhý, to jsem si uvědomila, až když mě pes tahal za rukáv, že chce ven. Venku byla tma jak v pytli. V hlavě se mi honili elfové, trpaslíci a hobiti.

     Nikdo nechápal, když jsem pak v práci všechny týrala dotazy, jestli neví, kdy bude u nás v kinech třetí díl a jestli už je vůbec natočený. Ani se neptejte, jak to dopadlo. Hobití mánie je naštěstí docela uskladnitelná, ty tři knihy nezaberou tolik jako Zeměplošná, musela jsem si přece koupit nejdřív ten třetí díl, abych věděla, jak to vše dopadne, potom na druhý den i ten druhý díl (když jsem zjistila, že třetí díl knihy nenavazuje na druhý díl filmu) a nakonec i ten první, přece nebudu mít trilogii bez začátku.

     Páni, teď ukazovali ve zprávách, jak o půlnoci davy dětí čekaly na pátý díl Harryho Pottera. Asi bych se měla taky podívat na toho zázračného Harryho. Kdoví, jestli se nenakazím i Potterovskou mánií…