a přiznávám, že jsem nečekala tak spontánní reakci. Můj tehdy jen partner k tomu přistoupil hrdinně: dal mi pusu a řekl: Dělali jsme to spolu, tak to spolu přivedeme na svět. A teď bychom mohli jít po úřadech, za chvíli zavíraj...

chtěla bych tuhle zprávu říct, ale myslím, že můj partner opravdu dítě nechce. Protože jeho důvody znám, tak si podobné myšlenky ani nepřipouštím. Je mi už 23 a dítě bych chtěla. Plno mých kamarádek děti už má.

na obě své děti jsem se těšila a můj první manžel také,moc a moc se nám vydařily, ale už jsou velké. S druhým manželem jsme se snažili asi 3 roky a když se to konečně povedlo, tak nám chlapeček v sedmém měsíci těhotenství ze dne na den z ničeho nic zemřel - konstatování lékařem náhlé úmrtí, myslím, že to byl nejhorší okamžik mého života a nejen mého ale i manžela a mých dětí také, všichni se moc těšili na malého šmudlu. Je strašné rodit dva dny na sále mrtvé děcko, tělo ho nechce vydat, není připravené, slyšíte každý porod a pláč nového dítěte a víte, že to vaše prostě plakat nebude, 5 minut po porodu přišla paní z matriky a chtěla vědět jméno a národnost dítětě, nerozuměla jsem tomu co to chce, ale takhle velké děcko je už brané jako živé, takže druhý den po porodu, jdete rovnou z porodnice vyřídit patalogii a kremaci, do týdne rodný list, kde je napsáno narozen mrtvý a další týden si jdete vyzvednout urnu. Prostě strašný, strašný, strašný, nedá se to fakt popsat co člověk cítil, občas mám pocit, že to byl špatný sen. Nicméně se snažíme další dva roky, ale nevzdáváme to, pevně věříme že se nám ještě nějací šmudlové určitě narodí. Takže jestli to příjde budou moc a moc očekávaní ode všech.

strašně těšil, ale vzhledem k tomu, že jsme všechny ty konce měsíce a data očekávané menstruace probírali spolu, i přinesení papírků z lékárny, tak to zas takové překvápko nebylo a když se tam tedy objevily ty dvě čárky, tak to bylo asi ve čtyři hodiny ráno a manžel spal a nějak mu to nedocházelo:-) A navíc tím, jak se na to strašně těšil, tak se pořád bál, že to nějak nevyjde, a bál se mít moc velkou radost (to se ostatně bojí pořád - už 5. měsíc).

No, já musím přiznat, že když jsem čekala první dítko, tak jsem se nijak výrazně netěšila. Bylo mi dvacetjedna let - byla jsem moc mladá a ještě víc blbá. Mateřský pud se u mně projevil až na porodním sále, když jsem svého syna porodila. S odstupem času si myslím, že by takhle mladí lidé neměli mít ještě děti. Řekla bych, že i v třiadvaceti je jěště dost brzo. Přece jenom v těchhle letech není člověk až tak úplně vyzrálý a zodpovědný. A co nevědomky nadělá výchovných chyb. Myslím si, že své děti (dnes už dospělé) jsem vychovala dobře, ale stejně - když se ohlédnu zpátky, tak za některé počiny vůči nim bych si nejradši nafackovala. No ale to už odbíhám od tématu. Takže počkám, až Kudlanka vypíše téma "Jak jsme se podepsali na svých dětech" :)

Myslím, Míšo, že je to kus od kusu. Já měla první dítě taky v necelých jednadvaceti a byla jsem šťastná jak blecha. Snila jsem o tom už dobrý dva roky. Když mi gynekolog potvrdil, co jsem už sama věděla, zpívala jsem si celou cestu v autubusu: "semínko se ujalo ... tralalala tralala". Můj nastávající z toho nijak odvázanej nebyl. Chodili jsme spolu sice už pátým rokem, ale on zrovna opakoval třeťák na ČVUT, bydlet nebylo kde, peníze nebyly ... však to znáte. Ovšem je pravda, že když jsme se po letech s chladnou hlavou rozhodovali pro třetí dítě, už vůbec nepochyboval o tom, že dítě je především radost a nečekaná záplava lásky, kterou jinak od života člověka nedostane.

...ze by to slo zcistajasna takhle oznamit. Zenska nejdriv resi, proc je tak unavena a je ji blbe a ceka, kdy to dostane, pak kdyz to nedostane, ceka, nez si udela test, aby nebyla zklamana :), pak ceka, jestli ji to doktor potvrdi, pak ceka, jestli to nebude mimodelozni, jestli se na tom nepodepsala ta chripka a tri piva, co mela, kdyz jeste nic nevedela...no a aspon trochu vnimany partner prece tohle vsechno proziva s ni! :)

Ja tomu asi poradne uverim, az teprv mi to daj do ruky, ze to je jako fakt moje :)

pořádně tomu začneš věřit, až sebou začne v břiše mrskat a poskakovat o). Naše maličká bývala úžasná, když dostala v prenatálních časech škytavku o).

drahý začal po oznámení že bude otcem měnit barvy. V životě jsem nic takového neviděla, šel ze zelené do rudé, pak blednul a nakonec zakotvil na bledé s fialovými fleky. Fascinovaně jsem ho sledovala, byl to opravdu kvalitní vizuální zážitek:)
Když to za pár hodin strávil, už se těšil a teď je velmi šťastný tatínek. Snad se někdy povede ještě nejmíň jedno...

mluvíš mi z duše, přesně takhle jsem to myslela, a byla bych to i napsala, kdybych ovšem nebyla líná!
Něco podobného máme doma dodnes - táto, už mi u doktora potvrdili těhotenství, máš radost? Ale to víš, že mám, ale ještě se nezjistilo, že to není mimoděložní a ještě nemáš tu průkazku.
Už mám průkazku, máš radost?
Ale to víš, že mám, ale ještě není nic vidět....
Tak už je trochu něco vidět, máš radost?
Ale to víš, že mám, ale ještě nekope, teda ty říkáš, že kope, ale já jsem to necítil!!!
Tak už jsi to cítil, máš radost?
Ale to víš, že mám, ale už se těšim, až budeš mít větší bříško, takhle to pořád nevypadá, že jseš těhotná... a vůbec, já se hlavně těšim, až se narodí!!!
No, a tak to máme každej den...

ale druhe dite nam doktori rozmlouvali, protoze jsem byla hodne nemocna. Takze se to narodilo opravdu proti vsem. Manzel nestihl jit se mnou k doktorovi, ktery mi tuhle novinku ustarane sdelil, tak mne vyzvedl az v cekarne, kde jsem na nej cekala. Kdyz jsem mu tu radostnou rekla, tak zbledl a k pohorseni pritomne sestricky jenom zalkal..."O shit" No legrace to rozhodne pak nebyla....