Táta vytáhl na půdu obrovský, snad 1500 litrový sud, využil ho jako nádrž a z ní pak samospádem rozvedl vodu půdou po baráku a vodovod byl na světě. Na zimu pak zaizoloval trubky omotáním filcem a naházením vrstvy sena. Jenom se občas, když došla voda, musela dočerpat ze studny. Že je sud plný se zjistilo, když přepadem začala voda zase odtékat na dvůr. V zimě to bývalo zvláště zajímavé, neboť jsme s plnou nádrží měli též kluziště na celém dvoře. Ovšem, to nejobtížnější na celém čerpání bylo pro všechny – kromě táty – to, poznat, zda je ventil na přívodu otevřený nebo ne. Všichni už jsme se naučili, že ventil se otevírá doleva a zavírá doprava. Teď jenom zjistit, kterým je to směrem! Občas se stalo, že někdo zapomenul zavřít po načerpání vody ventil. A tak při dalším čerpání jsme ventil místo otevření automaticky zavřeli o čemž jsme neměli nikdo ani tušení. Ani přiložení ucha na odpadovou trubku vždy nepřineslo správné zjištění, jestli voda proudí do nádrže a tudíž je ventil otevřený, nebo ne. Když otevřený nebyl, často to končilo zničením čerpadla a následným nervovým zhroucením táty, jaké že to má blbce v rodině, když ani tak jednoduchou věc, jako je zavření ventilu, není sto nikdo z rodiny poznat ! Dokud jsem byl dostatečně malý, byl jsem v tomto ohledu tolerován i jako kluk.  O obou sestrách s mámou táta věděl, že toto už bohužel nepochopí nikdy!

     Při velmi silných mrazech jsme přes noc nechávali vodu malým pramínkem stále odtékat, protože i ten malý proud zabránil podle zkušenosti zamrznutí vody v trubkách na půdě. Když přesto jednou dvakrát za zimu vodovod zamrznul, muselo se odházet seno, odizolovat trubky a buď elektrickou spirálou z el. kamínek nebo otevřeným ohněm zahřívat i několik hodin potrubí, než led roztál. Byla to hrozná práce. Po tátově smrti přešla na mne.

     Rychlík z Plzně přijel do Babin kupodivu včas. Po peróně se houpavým krokem posunovala sem a tam dost opilá žena, tak kolem pětašedesáti let. Dosud jsem nikdy neviděl ženu v tomto věku tak opilou. Přestoupil jsem na lokálku směr Klatovy a jako obvykle na druhé zastávce vystoupil. I přesto, že bylo dost sněhu, byla tma jako v pytli. Ale sníh byl ještě tvrdý, tak jsem zvolil variantu domů přes pole. Sotva jsem po půl hodině dokráčel domů, přivítala mne máma zprávou – Hele, zrovna dneska nám zamrznul vodovod, ještě, že jsi přišel, už jsem žádnou vodu neměla. Až se najíš, musíš se na to podívat. Já to tušil, jak povolí mráz ...

    Ale odhazovat seno, odizolovat potrubí, pak zase obráceně, to se mi moc nechtělo. Vymyslel jsem, že topnou spirálu přiložím k trubce co vede ze studny do nádrže vnitřkem domu po stěně na chodbě. Uvidím, jestli to nebude třeba stačit na rozmrazení. Táta to sice nikdy takhle nedělal, ale mladí lidé vynalézají nové cesty ke stejnému cíli. Nakonec – tu hroznou práci – odhazování sena a rozmrazování v té zimě mohu udělat vždycky. Zapnul jsem topnou spirálu, otevřel malý kohoutek na trubce, abych se dozvěděl při výtoku vody, že se vodovod rozmrazil a šel se podívat na detektivku Pevnost Apačů v Bronxu. Hraje tam Paul Newman a toho já můžu kdykoliv. Vždycky po nějaké době jsem se šel podívat, jak pokračuje rozmrazování a pod kohoutek dal menší hrneček pro případ, kdyby začala kapat voda.

     Když zabila prostitutka druhýho maníka, zved´jsem se na kontrolu a než jsem stačil v chodbě rozsvítit, měl jsem pantofle plné vody. Zavřel jsem kohoutek a pochopil, že právě proběhlo rozmrazení vodovodu. Voda byla všude. Po celé chodbě i kuchyni do výšky práhu. Úklid na chodbě byl bez problému, jsou tam dlaždice. Horší to bylo s kuchyní. Tam je lino a pod ním dřevotřískové desky. Ty byly v některých místech už pěkně nacucaný.Tak jsem odstranil lino a nainstaloval postupně nad postižená místa zapnutou žehličku, která měla vysušit tu dřevotřísku. Spokojen s takto poměrně snadno vyřešeným problémem jsem opět zaujal místo u televize. Nevím už přesně, jestli to bylo po třetí nebo další vraždě, ale někdy ke konci filmu mě napadlo zkontrolovat průběh sušení. Jen jsem otevřel dveře, vyvalil se na mě hustý dým a i po rozsvícení zbyl jenom tak ¾ m pruh od země, kde bylo vidět a dalo se i dýchat. Vrazil jsem do kuchyně, do toho mrazu venku hned začal větrat a pak hned vyhodil rozpálenou žehličku, která si už stačila vypálit v dřevotřísce pěknej pelíšek a začala úspěšně zapalovat i blízké okolí.

     Ten smrad jsme větrali pěkně dlouho. Tak si říkám, jestli mě ta nová cesta za to vůbec stála. Zimy jsem si při větrání tedy užil dost, navíc ten smrad a řek´bych, že ta práce na půdě se s tou povodní a následným požárem nedala vůbec srovnat . . . A to jsem ještě musel tu vypálenou díru zacementovat ...

P.S. Za pár let jsem ten vodovod sakumprásk předělal celej a tenhle problém s rozmrazováním vyřešil jednou provždy. Jó, to je holt pokrok, ten prostě nikdo nezastaví... Toulavej, Plzeň

linkuj.cz vybrali.sme.sk