Ještě dodala, že mladí dostali takový rozpočet na svatbu (zřejmě od druhých rodičů) že se musí vejít do stodvaceti tisíc. Ten samý týden mluvili v TV o svatebních agenturách, kterak poskytují kompletní služby, tzv. „Svatby na klíč“. Od aranžéra, vkusně sladěných nevkusných dekorací se svatební kyticí, přes vizážistku, koně nebo limuzínu až po poslední koláček ze svatební výslužky.

     Svatby  jsou prostě drahé. Každý to ví. A tak zprostředkující agentury prodávají své předražené služby a my je bez odmlouvání platíme. Jako by nezaplatit za svatbu co největší sumu znamenalo ztrátu důstojnosti. Jako by nevydat se z posledních úspor znamenalo nepožehnat začínajícímu svazku.
     Pro nevěstu to snad může být ten jediný den, kdy se doopravdy cítí princeznou, o které snila v dětství.  Nebo jediný. Ale nechce se mi věřit, že se rodiče novomanželů (neb především oni jsou ti platící) domnívají, že náklady na obřad a veselici dají jejich dětem takový start do života, že už pak budou jako v pohádce „šťastni dokud nezemřeli“.  Kupují iluzi svým dětem nebo sami sobě? Nebo jen byli pohlceni licitací hry „Kdo dá víc, ….“? Těžko říct.

     Já vím, máloco dnes děláme podoma na koleni, je jednodušší si koupit hotový výrobek. Už jsem pár svateb zažila. A věřte, že si nevzpomínám na to, jak byla která svatba dokonalá. Možná jsem někde poznala restauraci, kde dobře vaří, ale jinak nic moc konkrétního. Ale nemějte mě proto za cynika. Vzpomínám na to, kým pro mě byli dotyční novomanželé. To ostatní okolo byly pouze „předměty“.
     Vybaví se mi vždy stejný sled představ spojených se svatbou.. Obřad: Nevěsta je krásná -nejkrásnější, ženich zmatený, síň důstojná a povětšinou hrajou Mendelsonka nebo Yesterday. Kamarádi – vtipálci s chomoutem nebo obřím dudlíkem. Vrchní číšník v restauraci, co nabídne poťouchle kořaličku, aby současně upustil talíř. Novomanželé svázaní ubrusem pojídají polévku s játrovými knedlíčky. Pár strýcům neurčitého věku už během první hodiny začnou rudnout nosy, během druhé se jim začnou lesknout oči a nakonec se chytnou kolem ramen, zpívají a tancují. Pokud se ženich mezi ně nenechá vtáhnout, je za suchara a „Kohože si to panebóže ta holka vybrala?“ Jejich ženy sledující je od stolů a doufající, že ta ostuda nakonec nebude větší než minule. Ať už se ke konci celého veselí začnou svatebčané cítit unaveně a chtějí se rozloučit nebo se naopak zábava rozproudí, bývá to násilně přerušeno únosem nevěsty, který zorganizují opět kamarádi – vtipálci. To končí tím, že se ženich „krkoun“ vzteká, že už nechce platit útratu v dalším podniku, protože už tak jako tak překročili limit a bude muset sáhnout do některého ze svatebních darů. Navíc si před obřadem s Máničkou slíbili, že tenhle kousek na své svatbě nedovolí ani těm nejlepším kamarádům. Nevěstě se do útěku stejně moc nechtělo, spíš se nechala ukecat a teď neví, zda se má urazit na svého novodrahého za lakomství, nebo se mu omluvit. Poté bývá většinou atmosféra společného veselí už natolik rozbitá, že se všichni rozloučí, posbírají dárky i trosky a jde se spát. Celé to uteklo jako nic.

     Tyhle atributy jsou u klasických svateb natolik nezaměnitelné, že vám je nedodá žádná agentura. A žádná nezařídí, aby se neděly, pokud se vám nelíbí. A pokud Mánička s Jeníkem nedopadnou jako každé X-té manželství a nerozvedou se, budou na ně tak jako tak vzpomínat v dobrém. A také žádná agentura nezařídí svatbu tak, aby jejím výsledkem byli „šťastni dokud nezemřeli“.  To by musely být svatby na klíč pro rodinky z počítačové hry a ne pro lidi.

     Lpíme na dekoracích, kulisách a rekvizitách bohatství. A alespoň jednou za život si je chceme dopřát. Možná je jídlo z talíře s cibulkovým dekorem chutnější a možná je ten talíř jenom do vitríny. Čím se měří kvalita života? Brigita Bardott si na svou první  svatbu ani neobjednala kadeřnici – prostě si sama umyla vlasy. Lucka Bílá měla pohádkovou svatbu a za rok – dva z ní nezbyla ani vzpomínka.   

     A význam toho všeho?

Ilona Hervertová, Praha

linkuj.cz vybrali.sme.sk