"Nechte mě na pokoji,"odvětil pan Kocourek a zavěsil. Sedl si pomalu na starou pohovku a celý se třásl. Bylo toho na něho dost, už mu přeci jen bylo přes sedmdesát a ačkoli vypadal stále dost čile, měl problémy se srdcem. Telefon znovu zlověstně zadrnčel. "Kdo je tam?"zeptal se stařík opatrně. "Nedělej si ze mě srandu, ty víš dobře, kdo je tady!" křičel neznámý hlas. "Pane, já vás důrazně žádám ..." "Ha, ha, ha... dovol, abych se zasmál. Důrazně?! Jak moc důrazně, ty dědku plesnivá?!  Ty musíš bejt ale důraznej! Už se klepu strachy." "Nechte mě na pokoji." "Říkal jsem ti už několikrát, že mi dlužíš prachy, sakra!" "Já si ale nejsem něčeho takového vědom. Sbohem," zavěsil bývalý univerzitní profesor telefon a pomalu se došoural ke kavalci.

     Cítil jak má sevřené hrdlo a ruce se mu třásly tak, že rozlil trochu vody ze sklenice, ze které se právě chystal napít. Profesor Kocourek už byl léta vdovec a žil poklidný život celkem slušně zaopatřeného penzisty. Ty výhrůžné telefonáty už ho ale tak nahlodávaly, že začal přemýšlet o tom, jestli nezapomněl na nějaký dávný hřích z mládí. Chudák stařík si vlastně ani neměl na co vzpomenout, protože za celý svůj život se nedopustil snad jediného hříchu. Sotva se začal trochu uklidňovat tím, že si jen nějaký bývalý student dělá jen nehoráznou legraci, ozvalo se znovu zvonění telefonu. "Pane, já nemám pro vaše vtípky opravdu pochopení!" skoro zakřičel do telefonu a položil sluchátko. Vzápětí neznámý znovu zavolal. "Jaký vtípky,  dědku,  já to myslím smrtelně vážně. Dneska chci mít prachy na stole, jinak přijdeš o kejhák! Rozumíš?! burácel hlas nepříčetně z telefonu. "Ale já přece..." "Tak já ti vysvětlím. Půjčil jsem tvýmu klukovi tři melouny, na to jeho PODNIKÁNÍ! Tři melouny, dědku, tři! A víš co? Nevrátil mi ani vindru! Půl roku jsem ho upomínal. Nejdřív slušně, pak už neslušně a víš, co mi řekl? Ať si trhnu nohou, že nic nemám na papíře! Rozumíš?! A víš, co se stalo?" pan Kocourek stál jako opařený a celý se třásl. Jeho syn byl inženýr ekonomie a založil a úspěšně vedl známou makléřskou firmu. Tedy, alespoň si myslel, že úspěšně. Chtěl odpovědět, že neví, co se stalo, ale neznámý to řekl za něho.
     "Tak nevíš? Tak já ti to povím, dědku! Zničil mě, úplně mě zničil. Zkrachoval jsem, opustila mě žena i děti, ožebračil mě...," hlas na druhém konci ztrácel na agresivitě a pomalu přešel v pláč.
"Pane, já..., víte, jsem šokován," pravil stařík zdrceně. "Tak šokován!" znovu řval do telefonu neznámý hlas. "Šokován teprve budeš! Tvůj kluk to nechtěl pochopit, nechtěl to vyřešit, tak ho dneska odpoledne NÁHODOU přejel náklaďák,víš?! Co na to říkáš? Pan Kocourek byl na pokraji zhroucení. Srdce mu tlouklo tak rychle jako nikdy. "A víš co ti povím, dědku?"pokračoval neznámý v monologu,"do půlnoci chci mít prachy na stole, jak jsem řekl. Vím, že je máš, dědku, vím, že, je máš někde zašitý, že si je u tebe ulil, ten tvůj parchant! Jestli ne, odskáčeš to stejně jako on!" tentokrát zavěsil ten, kdo byl na druhé straně.
     Profesor Kocourek se sesunul po stěně k zemi. Nemohl uvěřit, že jeho jediný syn... . V pudu sebezáchovy si ale zachoval chladnou hlavu. Věděl, že ze všeho nejdřív potřebuje svou dávku nitroglycerinu. Léky měl v plechové krabičce na kredenci, ale neměl dost síly na to, aby se zvedl z podlahy. Byl zesláblý a dělaly se mu mžitky před očima. Snažil se doplazit do kuchyně, ale už to nedokázal. Zůstal ležet na koberci a tušil, že je konec.

     Nemyslel však na sebe. Už dávno byl smířený s tím, že to jednou přijde. Myslel na svého syna a nechtěl uvěřit tomu, že to je celé pravda. Myslel na svého vnuka Lukáše, který přišel o tátu. Takový chytrý kluk, za měsíc půjde do první třídy a jeho otec se v něm viděl. Vždycky říkal, že po něm jednou převezme firmu. Zjevovaly se mu před očima obrazy z jeho života. Obrazy dávné i nedávno minulé. Viděl nebožku Alžbětu, jeho milovanou manželku, i své rodiče, i první den, kdy se vracel z vojny... Ležel bezvládně na zemi a z úst mu začala vytékat pěna. Dobojoval. Přišel čas odejít.
...
     "Tati, co tady blbnete?"ozval se z kuchyně makléřův hlas. "Lukášku, co se to tu děje?"zeptal se. "Ale prosím tě,"odvětil profesor na penzi, "zkoušíme ty nový telefonky, co dostal Lukášek k Vánocům. Že je to ale sranda, viď, Lukášku?" "Jasně, dědo.“ A pak ještě dodal:  „Hele tati, hrajeme si na vyděrače... Jó, tati, a až budu velkej, že budu dělat šéfa v naší firmě?" zeptal se Lukášek a děda se se smíchem pomalu zvedal z podlahy.

Arnošt Frauenberg

linkuj.cz vybrali.sme.sk