Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Pravda je, že když jsem byla mladá, tak jsem – podle mé maminky – střílela od boku, tj. nezatěžovala jsem se zbytečným přemýšlením. A hlavně jsem byla jen dvoubarevná – buď bylo všechno bílé, nebo černé – nic mezi tím. Prostě buď byl fajn, nebo kretén… J. <?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" />

Za těch mých dvě stě let (někdy se na ně opravdu cítím), jsem napáchala množství omylů a současně jsem postupem času poznala, že nic se nemá jíst tak horké… Ale dost už přísloví a citátů. Spíš se budu snažit vám dát návod, jak případné nepříjemné situace posuzovat.

Protože jinak se mají problémy řešit, když se jedná o manželství mladé, bezdětné, bez majetku, jinak, když nastane „únava materiálu“ a přestane fungovat komunikace, jinak, když pán tvorstva zjistí, že snad mu „ujíždí autobus“ a on si chce dokázat, že je ještě mlád a ta nová mu bude lépe rozumět. A další a další… Ano, opravdu na lásku, partnerství, manželství, na maminkování ani babičkování nedostaneme manuál. Najednou nastane ona situace, jsme v tom až po uši a když se neumíme s nečekanými problémy vyrovnat, jednáme často zkratkovitě, zmatkářsky.

Co je snad nejhorší: když víme, že jednáme špatně, že bychom právě „tohle“ dělat či říkat neměly a „ono to z nás hrčí, jede, zastavit to nejde“; uvědomujeme si, že průšvih narůstá, že tohle nemůže dopadnout dobře… Určitě jste podobnou chvíli už zažily na vlastní kůži.

Teď, v těchto dnech, si můžete číst příběh jedné z vás, Katky, jejíž manželství je sice na první pohled klidné, mírné, funkční, ale pod onou vše zakrývající zástěrkou to začalo haprovat.

Osobně si myslím, že je velká šance, aby toto manželství pokračovalo a ozdravilo se.

Jak se i sama Katka zmínila, i v poradnách, kam s manželem zašli, nad jejich „komunikačním průšvihem“ lomili rukama. Bohužel, poradny, to je tak trochu i ouřad, a tam – na rozdíl ode mne, si je nikdo netroufne seřvat…J. Katka, stejně jako její manžel, jsou dva tvrdohlavci, každý z nich má svou pravdu, za kterou si stojí. A každý z nich si myslí, že kdyby „přilezl“, že by to bylo pokoření se… Věřím, že všechny vy, které máte jakž takž funkční partnerství, víte, že když se to např. pod peřinkou nějak pohádá, když se usmíření odkládá, tak každým dalším dnem narůstá propast …a jak je hlubší, tím je těžší vztáhnout ruku po tom druhém, přitulit se…

Katčin manžel je věrný, má rád synka, stará se o domácnost, peníze dává do společné kasy a – a  je stejně jako ona, je „dubová palice“. Katka je moc prima, protože i když zprvu jednala také zkratkovitě (snažila se ho nějak – jakkoliv – donutit k nějaké akci), tak přeci jen si uvědomuje, že pro nápravu musí leccos obětovat. To není přilezení, to není pokoření se, když podá smířlivou ruku, když se mu bude snažit pomoct přes onu „propast“. Tady bych přeci jen ještě použila jeden známý citát „účel světí prostředky“. Ano, někdy je lepší trochu se poddat, abych příště vyhrála. Protože v případě zbrklého rozvodu by v tomhle případě prohráli oba.

Ráda bych vám všem předložila abstraktní situaci a budu ráda, když mi napíšete, jaké je podle vás správné řešení (já vám svůj návrh předložím poté):

Mladá žena s dvěma malými dětmi. V domácnosti. Takže běžný stereotypní koloběh, téměř s nikým jiným než s mláďátky a manželem nepřijde do styku. Je odpoledne, on po práci přichází domů.

Jak se má ona chovat? Myslím tak dejme tomu prvních půl hodiny, hodinu…

A myslím zcela konkrétní postup J….

linkuj.cz vybrali.sme.sk