Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Druhá zrada: není tu ani jeden zástupce mužského pohlaví. Nedám se, přeci to nevzdám jen kvůli té zatrolené jazykové bariéře. <?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" />

S heslem všechno jde, jen se musí chtít, studuji látku denně přes půlnoc. Zároveň si dopředu překládám pár následujících kapitol a vše si ukládám do úhledných názorných tabulek, tabuleček, sloupků apod. Samozřejmě s barvičkami pro snadnější zapamatování si. Tak, jak nás to vlastně učili i ve škole. Zvýraznit, podtrhnout a vše jde líp a rychleji. Vzhledem k  tomu, že sedím ve třídě hned vedle lektorky, je ona tou první, kdo si všimne mých krásně zpracovaných poznámek a udělá chybu – začne mne před ostatními, byť s dobrým úmyslem, chválit: „To jste dělala v Excelu? Ten je ale dost náročný, viďte. Ale je to fakt super. To je nápad, s tím jsem se tu ještě nesetkala.“ Protože i ona si ráda věci zpracovává na PC, poprosí mne, zda bych jí některé taje mohla objasnit a zda by si něco ode mne mohla zkopírovat pro sebe. O přestávce si o všem povídáme. Snažím se dělat nenápadnou myš, které jsou poklony a chvály cizí. Možná zrovna v tu chvíli začíná  pracovat  pud sebezáchovy, kdo ví. Se slovy, no jo, vždyt to není nic moc, jen tak narychlo udělané, odfláklé...Kdepak, v ten moment se naplňuje jedna předtucha: ve vzduchu přímo cítím nenávist a temno v duších. V příštích dnech mi dávají tři Rakušačky sakra najevo, že jsem tu nežádána a nejen tu. Snad jeden příklad za všechny. O přestávce si platím v automatu, umístěném na chodbě, kapučíno a po vypití odhazuji kelímek do odpadové nádobky ve třídě. Ta nejstarší z klanu se do mne pustí „Co to tam házíte? Tam to nepatří! Copak jste nečetla na automatu, že se prázdné kelímky mají házet do koše u automatu?!” V ten moment mám pocit, že snad špatně rozumím a tak vyčkávám. „Vy jste mne neslyšela? Seberte to a dejte to tam, kam to patří!“ Vidím rudě, ale snažím se zachovat si chladnou hlavu. „O tom se s vámi nebudu dohadovat a zcela jistě si od vás nenechám diktovat věci, zapomeňte rychle na to, že žiju! Zkoušejte si ty svoje buzerace na někoho jiného!“ Srdce mi tepe 240 za minutu, ještě chvíli a hodím jí ten koš na hlavu. Naštěstí končí přestávka a vchází lektorka. Během dalších dnů situace vrcholí. Během výuky musíme čas od času odpovídat na otázky a mně se stane, že párkrát nepochopím a špatně odpovím, či odpovím správně, leč německy splácáno jak se dá a máme tu bezva možnost se posmívat. „No jistě, to jsou ti cizinci, zadarmo kursy a neumějí to, cha cha..“a jiné zlé věty. Dojde to tak daleko, že můj muž chce zajít do školy a podat stížnost u vedoucího kursů. Nepřistupuji na jeho nabídku a věci si řeším dál sama. Před začátkem ranního kursu dojdu za lektorkou a celou situaci jí popisuji. Bohužel, ona s tím nemůže nic moc dělat a vedoucí je na dovolené. Musím vydržet, ale pomůže mi alespoň tím, že mne v dalších dnech již nevyvolává. Přistihuji se při tom, že onu šéfku klanu (škaredá, s bradavicemi v obličeji, mrňavá, se zlým pohledem, nezaměstnaná, asi 52 let) přímo nenávidím a kdybych mohla, vyrvala bych jí všechny vlasy na hlavě a také mne v tu chvíli hrozně mrzí, že zatím ještě stále neovládám jazyk natolik, abych jí to vše pěkně od plic řekla a vytmavila. V dalších týdnech se snažím je ignorovat a nepřímého spojence získávám v oné Maďarce. Nicméně i z ní citím, že se jich bojí a nechce s nimi přijít do přímého konfliktu. Sedím s ní poté ve dvojici v té části kurzu, která probíhá na počítačích a naštěstí právě s moderní technikou má ta největší jedubaba velké problémy a tak jí nezbývá, než se po přestávkách pídit po informacích a nemá čas na nic jiného. Po třech měsících kurs končí a já z něho odcházím jako úspěšná účetní, nicméně s naprosto divnými pocity. Snažím se pochopit, proč, co a jak. Pak mi to dojde. Tady přece vůbec nešlo o nějaké vlastenectví, nepřátelské pocity v podobě rasismu, nýbrž o úplně obyčejnou věc, o závist. Všudypřítomná, kdykoliv připravená vyskočit zákeřně do zad a poměrně hodně častá. Nicméně, děkuji právě vám, třem nenávistivým Rakušačkám, děkuji vám za to, že příště už budu o hodně chytřejší. Pokud „boží mlýny opravdu melou “, bude jistě i toto obilíčko jednou dobře pomleto.

Iva Höllmüllerová, Vídeň

linkuj.cz vybrali.sme.sk