Ale netrvalo dlouho a z utrápených spolusedících u poledního stolu se staly kamarádky – musela jsem se v duchu chechtat, když se k nám do čtvrtice přišourala paní, která si držela jednou rukou hlavu (že by mohla upadnout?) a s milým úsměvem prohodila: „Tak co nám servírujou dneska, holky?“ A to, prosím, když to odhaduju, tak nám u stolu bylo kolem 250 let dohromady... Na pokoji bylo fajn velmi brzo, to už jsem vám referovala. Včerejší den jsem se proto rozšoupla a rozhodla se na doporučení svých soupostelnic dát si taky – prášek na spaní, ať to rychleji utíká. Bratříček nás podělil, já ještě dopisovala článek, pak pár příjemných slov s „večerním doktorem“- a nevím.... jak to přesně pokračovalo dál, jen si matně pamatuju slova: „Nechcete si na noc sundat brejle?“

     A už tu bylo ranní kuropění. Tedy, spíš mi do uší zacvrlikal hlas sestřičky, která mi přišla zase odebrat nějakou tu decku (jsem si myslela) krve... Proč? Ani jsem se nastačila zeptat, to už mrak hypochondrie mi zahltil mozek. „Tak, minule, když mi brali krev, tam něco našli a teď se jen chtějí ujistit, že je to ono!!!“ Pochopitelně, že s ptačí chřipkou jsem ještě nepočítala, to zase ne, s ptactvem se poslední dobou moc nestýkám... Ale jinak přede mnou rotovaly choroby jedna za druhou. Snad jen prostatu a horečku omladnic bych pominula... Veselost byla ta tam, nálada pod psa. Kolem osmé jsem se připojila na internet, abych se „na vás podívala“. A prááááásk! To vám byla rána mezi oči...

Já se připojovat nemusela.... já byla totiž připojená ještě od večera... celičkou dlouhou noc, 2,40 za impuls...

     Uáááá, lidi, choroby odlétly, já měla rudo před očima! Jen jsem si v duchu spočítala, kolikže jsem to prospala penízků. „Kdyby blbost nadnášela...“ Ale co nadělám. Nakonec jsem si řekla, že za to, že vůbec můžu být připojena, i tahle zkušenost stála. A jak už jsem psala minule – nepiju, nekouřím, za holkama nechodím... tak to beru jako nedobrovolný úlet a hotovo :-))). Pak snídaňový chleba s máslem a trojúhelníčkem, úklidová četa, „předdoktor“ a otevřely se dveře pro suitu pana primáře, který se na nás přišel podívat. Velká vizita... 

     Když jsem na tomhle oddělení ležela před cca deseti léty, bylo tu zcela jiné osazenstvo. Myslím lékařů a sestřiček. Dnes jsem měla pocit, že jsem v nějakém tom americkém lékařském seriálu – taková to je perfektní parta. Tomu pánovi, co je měl všechny na povel, se povedlo neskutečné: už si přesně nepamatuji jak, ale dovedl mne žertem vyvést z rovnováhy, že jsem byla rudá jak šestnáctka... Ovšem – všechny procedury a jejich výsledky mi vysvětlil; tak, jak jsem to ještě nezažila. Žádný nadřazený patos, žádné strohé „božské“ vyjadřování, používání výhradně cizích termínů, ale perfektní přístup, vysvětlení dokonale pochopitelné pro každou. (Ne, nechci mu tu dávat nějakou gloriolu, ale určitě to znáte: kolem vaší postele skupinka bělopláštníků s velevážnými tvářemi a vy se téměř vmačkáváte do matrace, přitom se vám hrůzou zvedá srst po celém těle. Co všechno našli, co všechno budou dělat...)

     Takže nyní už sice vím, že to se mnou už nějak super nebude, ale že to zase není takové, aby to – pokud se budu snažit – nemohlo být lepší. Víte, mám mj. „tak trochu“ hnutý jeden bederní obratel celkem o dost, o 13 mm. V poslední době mě všechno hodně bolelo, chůze byla pro mne jak pro malou mořskou vílu, když se rozhodla pro život na suchu: každý krok jak bodnutí nožem... Tímpádem jsem pohyb omezila na nejnutnější minimum. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Určitě víte, co následuje, když se moc nehýbáte, a přitom sem tam něco lahodného sníte :-))).

     Abych nezapomněla, tíam prima šéfem téhle prima party lékařů, je doktor Miroslav Kalina.

P.S. Kamarádky a kamarádi, posledního března jsem doma!

Vaše daniela@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk