Ještě před úsvitem jsem odevzdala povinné penzum krve (upírka byla tak šikovná, že jsem vůbec nic necítila) a vyslechla, že bohužel, ty moje léky zatím nevyfasovali... No, co se dá dělat. U oběda jsem vyslechla od jiných pacientek, že si „ty své“ vzaly s sebou. Pak se odevzdají sestřičkám a ty vám je pak přidělují. Já bláhovec tohle nevěděla...

     Asi jsem to včera nenapsala moc jednoznačně – jsem tu jen na vyšetření; protože jich je však plno, odbudou se během párdenní hospitalizace. Dnes jsem například byla na magnetické rezonanci. Nejspíš si všichni umíte představit onen tunel, do kterého se zašoupne pacient, aby se mu vyzkoušela jeho schopnost přežít klaustrofobické stavy. Jo, první vteřiny i minuty byly dost ouvej, a ten balonek, který jsem vyfasovala jako spojení s možnou záchranou, jsem sice v ruce držela, ale ani nevím, jestli bych byla schopna ho zmáčknout...Zato jsem si v duchu neustále opakovala: mám báječnou možnost zjistit, co a proč mě občas tolik bolí a že se - doufejme – najde něco, co mi uleví...

     A tak kolem mne vrčelo a ječelo a bouchalo cosi magnetického, se zavřenýma očima jsem nehybně ležela (abych obrázky nezkazila nevhodným pohybem) – až mne sestřička z roury vytáhla, řekla, že je hotovo a já si capkala zpět na pokoj. Sotva uplynulo půlhodiny a už tu byl znovu „bratříček“, aby mne odvedl na další vyšetření – nějaký zvláštní rentgen, kdy stojíte k snímkovacímu přístroji bokem a nejprve předkloněni, pak zakloněni jste prosvíceni. Tím se pozná, jak se které obratle chovají, zda se rozhodují k emigraci ze svého ustájení, nebo zda drží správně na svém místě.

    Nemocniční jídlo nic moc, i když na množství si tu určitě stěžovat nikdo nemůže. V poledne byla polévka z hovínky z mletého masa a vepřové na zajíškované paprice se sekaným potrubím. Proč já jsem tak nevybíravá... Zase jsem se musela držet, abych talíř nevyjedla „do mrtě“. Večer buchtičky, zalité pudinkem. Nevím, kolik za tohle jídlo platíme, ale je to taková slušná závodní kuchyně. Bože, co vám to píšu, určitě jste každý byl někdy v nemocnici...Pan doktor Jan Peregrin, (mimo jiné, pěkný mlaďoch s černým strništěm ve tváři), který má mé nešťastné kostičky na starost, je milý, hodný a chvilkami ho až obdivuju, jakou má se mnou trpělivost. Vysvětlí vše co jde pochopit, a já jen pevně doufám, že až si zítra pročte mé výsledky, že mi neřekne nic špatného. Tedy, že neuslyším: „Co chcete paninko, ve vašem věku buďte ráda, že držíte pohromadě a ještě zvládnete se nějak posunovat světem“, což mi v poslední době dával najevo náš obvoďák. Že se ještě najde nějaké to kouzlo, které by mi pomohlo ... (Nechci moc skuhrat, ale někdy si opravdu sama sobě vadím :-))).

     Včera jsem vám referovala o mých sousedkách z pokoje. Ta po operaci už dnes vstala (vyndaná plotýnka), už si samostatně dojde do koupelny, došla se i podívat, co je uvařeno (a zase po letmém pohledu odešla zpět) a dnes za ní přišel na návštěvu její klan. Je to moc hezké vidět, jak se lidi mají v některé rodině rádi... Paní vedle mne, co je po operaci už týden, má jinší trápení: sotva sem přišla, tak současně odcházela má postelová předchůdkyně, stařičká paní. A její dcera sebrala (věřme, že omylem) čerstvě odložené boty, které patřily právě téhle mé sousedce... Zatím se žádný kontakt navázat nepovedl a jediné, co zatím ví, že prý ji naboso z nemocnice nepustěj :-))). Tak uvidím – pokud tu ještě budu – jak tohle dopadne...

     Ještě jsem si vyslechla ouředlní vysvětlení, cože to je onen zdejší „nadstandart“: jsou to fakt ony telefony, stejně jako mrouskavá televize, jejíž nasleplé oko se třese hrůzou nad našimi postelemi. :-))) Přesto musím přiznat, že nejspíš jsem jedna z mála, která svůj telefon opravdu používá. Ne sice zrovna ten placatý přístrojek, který jsem hned strčila do stolku, ale telefonní zásuvku, do které jsem zašoupla šňůrku ze svého laptopu. Ano, přátelé, díky tomu teď mohu sedět v krkolomné pozici na posteli – a psát!!! Tedy, psát bych mohla i bez telefonu, ale mohu na internet!!! Cena: 2,40 Kč za impulsík. Ale co, nepiju, nekouřím, za holkama nechodím, tak proč bych si nedopřála slast kudlení :-)))

     Kudlanky a Kudlánci, všem vám děsně moc děkuju za milá slovíčka, i když jste mě někteří už rovnou šoupli pod kudlu (ještě že ne přímo do mrazáku...). Ale kdepak, Kudla se kudly bojí :-)))) Snad zítra nebo pozítří už budu zase doma, tak mi držte palce, abych se dozvěděla informace jen pozitivní... Já dobře věděla, proč jsem si Kudlanku vymyslela – tolik báječnejch lidí bych přeci nikdy v životě nemohla poznat...

Zdravím z Homolky, vaše daniela@kudlanka.,cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk