Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

     Naivně jsem si myslela, že když umím vařit, slušně se chovat a obsluhovat, nebude problém práci najít. Jenže chyba lávky. V té době již nebyli v restauracích praví hospodští, ale podnikatelé, kteří chtěli mladé a krásné servírky a do kuchyně rekvalifikované síly, kterým by  nemuseli moc platit. Dokonce jsem často slýchala větu: "Vy byste ještě chtěla obsluhovat? Vám by se chtělo? Ve vašem věku?" Dobře, rozhodla jsem se, půjdu tedy vařit. Chacha, to bylo ještě zábavnější: "Dáme ti 3000 a zbytek na ruku, na důchod si ušetři“.  Já to považovala ve svém věku jako ostudu. Na pracák jsem se přímo styděla a tak jsem téměř uvítala, když podobná situace potkala mého muže, který do té doby pracoval na dráze. Kostky byly vrženy, vyrazili jsme tedy do světa. Tenkrát byla doba dost komplikovaná i restitucemi a když jsme si po určité době  mysleli, že jsme takříkajíc „za vodou“ (na chatě v Krkonoších), byla chata restituována a posléze prodána. A tak jsme zase hledali a hledali…

     Nakonec jsme se dostali na zámek Hrubá Skála. Já jako vrchní servírka, manžel do údržby. Byl to rok, na který budeme vzpomínat celý život. Ne jen na to, že tam vládla feudální vedoucí, která se jen těžko smiřovala s tím, že jsme kolem ní neprocházeli v hluboké úkloně a poníženě a pokorně nepronášeli „uctivě ručičku boskávám“.To jsme zvládali sice s humorem, ale v neustálých obavách o její duševní zdraví... Nejkrásnější byla atmosféra zámku. Bydleli jsme ve věži na druhém nádvoří – hned pod střechou – a cestou do svého tamějšího „domů“ jsme procházeli „bílou chodbou" která jediná byla původní a pamatovala ještě zámeckou rodinu (zámek sloužil jako místo výběrové rekreace ROH a prošel mnoha přestavbami).

     Za války tam údajně bydlela Německá a po válce Československá armáda. Věřte nevěřte, na té chodbě jsem si toužebně přála vidět ducha. Nikdy jsem nepocítila strach, ale vždy nějakou úctu. Nečekejte senzaci, nekonala se, ale…  Jednou se mi stalo, že jsem měla pocit, jakoby mě někdo ve spánku pohladil. Když jsem vyloučila svého muže J, spokojeně jsem znovu usnula s pocitem krásného snu. Jenže se mi to stalo po druhé a po třetí a já začala uvažovat o svém duševním zdraví. Je jasné,  že jsem se s tím nikomu nechlubila. Až když jednou ráno přiběhla moje mladičká kolegyně s očima navrch hlavy, že ji v noci něco pohladilo, přiznala jsem se jí a začaly jsme s „tajným průzkumem“.   

     Zahájily jsme své pátrání u jedné staré paní, která na zámku vyrostla a od 50tých let tam pracovala. Historii měla v malíčku včetně všech pověstí. A ta dobrá duše nám vyprávěla o tom, že na zámku v dobách hradních pánů vládla jen láska a pohoda a že se tam nestalo nikdy nic zlého. A proto prý v zámku jsou jen dobří duchové, kteří bdí nade všemi obyvateli zámku. Když jsme se zamyslely, došly jsme k názoru, že ono pohlazení přišlo vždy po nějakém stresu, či hádce.    Místní lidé vyprávěli, že zámecké hradby lákaly sebevrahy, ale nikomu se nepodařilo svůj zoufalý čin dovést do definitivního konce… Nejhorší zranění utrpěl mladík, který z nešťastné lásky (posilněn alkoholem) skočil z výšky. Dopadl prý do letitého šípkového keře. Stalo se to v létě a mladík měl jen kraťasy a tílko... Já sama se stala svědkem také jednoho pádu, či skoku, kdy mi alkoholem posilněný cizinec zmizel před očima a než mi došlo, kam že to zmizel, byli i jeho kamarádi fuč. Koukla jsem přes hradbu a on tam skutečně ležel. V krizových situacích jednám mechanicky. Stačila jsem na recepci ohlásit pád a s kolegyní jsme vyrazily pod hradby poskytnout první pomoc. Cestou jsem si zkontrolovala, zda mám čistý kapesník a zopakovala si, co se dělá. Když jsme doběhly, zarazilo a vyděsilo nás chrčení, ale jiné než jsme očekávaly: Jaké bylo naše překvapení, když jsme uviděly mladého muže s rukou pod hlavou, spokojeně chrupajícího! Nechtěly jsme s ním hýbat, tak jsme na něho volaly. Pán se probudil, chvíli nás obdivoval a cože tam děláme…? Pak se posadil a začal shánět boty. Mezitím dorazila záchranka – aniž jsme jim upřesnily místo, jeli najisto. Pána lékař nadzvedl, proklepal a preventivně ho nechal odvézt do nemocnice (po dvou dnech prý pacient utekl). Ptaly jsme se doktora, jak nás našel. Lakonicky prohlásil, že tady není poprvé a vždycky to dobře dopadne.

     Na zámek jezdily také holandské, dánské a ruské děti. Bylo mnoho situací, při kterých šlo o život, mnozí z vás zámek znáte a víte, jaký je tam terén, co možností k pádu tam je. Ale skutečně – i ta nejdramatičtější chvíle se vždy v dobré obrátila. Nepíšu to proto,že bych byla nějak zaujatá, stojím nohama pevně na zemi, ale připouštím, že něco mezi zemí a nebem asi bude...

     Jenže – časy se mění všude,  i na zámku došlo k personálním změnám. Z rekreačního místa udělali honosný hotel a bylo nutno zkušený personál nahradit mladými sličnými servírkami. Naše feudální "Mamá" byla nahrazena mladým managerem a my jsme se dostali do Lužických hor, kde – jak už jsem vám jednou psala –  odchytávám turisty, starám se o děti, rekreanty a pocestné. A jen doufám, že tady se snad nedočkám změny v „honosný hotel“...

Alka, Lužické hory

linkuj.cz vybrali.sme.sk