Ráno jsem jen vzala tašku s košilí, županem a pár dalšími nezbytnostmi, rozhrnula cáry deště a odebrala se na Prahu 5. Po formalitách v přijímací kanceláři – mj. velice příjemná paní, přeju všem všude podobnou – jsem se dostala do „svého“ čtvrtého patra, na neurologii. Na konci chodby třílůžák, v něm dvě postele a jedna spící paní. Položila jsem si tašku s věcmi a druhou s laptopem na postel, převlékla se do pacientky a zoufala jsem si... Když přišla sestřička s dotazníkem, kde mj. byla otázka: bojíte se tady? Máte strach? Tak jsem se sice hrdinsky usmála, ale kudlanka byla ve mně velice malinká... Paní na lůžku vedle mne byla pár dnů po operaci páteře a ta „chybějící postel“ byla právě na operačním. Ještě jsem byla obeznámena s každodenním poplatkem za telefon (používáte-li i nepoužíváte-li) a za televizi  (sledujete-li i nesledujete-li), převzala jsem denní režim zmíněného oddělení, dopis pana ředitele, ve kterém píše mj. o tom, že dostanu informace k procesu vyšetření a léčby a to v rozsahu přiměřeném a v podobě srozumitelné. Jsou prý zpracovány v písemné podobě, takže prý budu mít čas si je podrobně prostudovat a pak případně pokládat svému ošetřujícímu lékaři otázky... Tak na to se opravdu těším... Vzhledem k tomu, že bych podle mého potřebovala nejspíš nějakého uměleckého řezníka, který by mne šikovně vykostil a pak zbylou huspeninu nějak uvedl to provozuschopné formy, jsem velmi zvědavá, co všechno mne v nejbližších dnech čeká...

     Posledními listy, které jsem dostala k bedlivému pročtení a následnému vyplnění byl „Dotazník spokojenosti hospitalizovaných pacientů“. Tohle fakt oceňuji – odezva pacientů, třebas i anonymní, je dobrý nápad.

     Odpoledne, když už jsem se celkem zabydlela a skamarádila se svými spolupokojnicemi, přišla pro mne sestřička, jak vystřižená z jihoamerické telenovely. Příjemná, milá ženská v nejlepších létech.Odvedla mne na mé první vyšetření –  EMG, neboli elektromyografické vyšetření svalů a nervů. Zní to nesmírně důstojně, ale nebylo to nic strašného. Příjemný šedovlasý elegán, kterého bych raději potkala někde v přímořském baru – doktor Vojtěch Skovajsa, do mne pouštěl elektrický proud, pak pro změnu píchal jehličkami a semotamo řekl „bum“  (to jak mi dával menší či větší elektropecku). Nejprve do ruky, pak do nohou – zepředu, zezadu (otáčela jsem se jak kebab na grilu).

     Když jsem pak po telefonu řekla dceři, že si hledám na internetu o tomto vyšetření něco bližšího, ostře mě napomenula: „Mami, proboha, nic nehledej, ještě bys se něco dozvěděla!!!“ A pak se (přímo ji před sebou vidím) s poťouchlým úsměvem zeptala: „A kam ti vedou okna? Taky na hřbitov?“ Tak jsem se šla podívat. Ano, mám skutečně výhled do budoucna :-))) Další rentgeny mne čekají zítra. Magnetická rezonance...

     V poledne se otevřely dveře a ozvalo se „Jídlo!“ – sestřička oznámila, že máme prostřeno. Polévku nemohu specifikovat, neboť ve mě okamžitě vyvolala přelud školních jídelen. Nejspíš nějaká zadělávaná karfiolová.. Přiklopila jsem bleskurychle polévkové víčko zpět a snědla většinu porce pro zálesáka – čtvrtku kuřete, doplněnou rýží s jakousi omáčkou. Moučník – trojhránek z lístkového těsta z meruňkovým pozdravem uvnitř. Má sousedka, ta týden po operaci, chvilku postála před talířem u pultíku, ale po několika soustech to vzdala. Ještě jí to „vestoje“ bolelo. Večeři jsem jí přinesla na pokoj.

     Třetí pacientka, mladá sympatická žena, nás velmi brzy potěšila – probrala se a velice se měla k životu. Jen to čůrání v leže... Tyhle návraty do miminkovských let nám dospělákům prostě dělají potíže.    

     Píp píp píp... do zpráv se monotonně rozpípalo „cosi“. Teprve po chvíli jsem zjistila, že je to zvonek na sestřičku. Píp píp píp... Přiběhla, vyndala, odnesla – a s úsměvem slíbila výměnu flastříčku paní nalevo. Jen co prý vyřídí jednoho obtížného pacienta.... A byla tu v cukuletu.

     K večeru se mi nad hlavou rozezněla televize. Jsem zvědavá, jak se shodneme. Já bych ji nejraději vypnula, ale co nadělám. Musím to brát zvesela: budu mít konečně možnost shlédnout plno doposud nevídaného... Dozvím něco z Rodinných pout, Ordinace, vejdu do vily VyVolených... A to jsem se, prosím, po posledním zážitku zařekla, že nikdy více.

     Říká se, že to, co se zdá během první noci na novém místě, se má splnit. Tak jsem zvědavá, jestli vůbec usnu. A co se mi bude zdát. O tom, co bylo zítra, zase až zítra :-))).

Vaše daniela@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk