Vrátil jsem se k obrázku vytoužené poličky a povšiml jsem si, že na poličce stojí modrý svícínek. Vypadalo to opravdu docela dobře, taková vkusná kombinace, ale nedokázal jsem si představit, že bych si tak drahou poličku kupoval jen proto, abych si na ni položil osamělý svícínek. Naopak, hodlal jsem ji zneužívat k odkládání nejrůznějšího harampádí, které mi jinak překáželo všude jinde. Takže jsem na poličku zapomněl a s klidem nezaujatého pozorovatele se začetl do brožurky.
     Připadal jsem si trochu jako šmírák, nahlížející do cizích bytů. Krásní, štíhlí a mladí obyvatelé moderních ložnicových hal, přívětivých obývacích sálů a praktických kuchyňových síní se nonšalantně rozvalovali v křeslech ergonomického designu, postávali u prostorných vestavěných skříní a polehávali na zaručeně zdravotních postelích (velikostí zvících celého mého pokoje) a tvářili se jako ten nábytek, co je obklopoval. Mnohdy byli od nábytku k rozeznání jen díky tomu, že u nich nebyla cenovka. Z jejich výrazů bylo zřejmé, že jsou jaksi povzneseni nad skutečnost, že jim takový ubožák, jako jsem já, čumí do soukromí.
     Chvíli jsem jim záviděl nenucenost, s jakou se mohou rozcapovat ve zbrusu nových kusech nábytku, ale pak mě napadlo, že možná jen zaslouženě odpočívají po důkladném předvánočním úklidu. Všechny podlahy se totiž leskly čistotou, desky stolů nebyly umatlané, na policích neseděl prach, v záchodové míse nebyly tmavé šmouhy a vodní kámen a v rozích místností se nepovalovaly papíry. Jindy než před Vánocemi se člověk k tak nadlidskému úklidu nepřinutí. Jen scházela vánoční výzdoba – obyvatelé katalogu nábytku se na návštěvu katalogu s vánočním zbožím nejspíš teprve chystali.
     Zprvu jsem obyvatelům katalogu záviděl jejich prostorné, čisťounké, upravené příbytky, ale bližší zkoumání mě přesvědčilo, že vlastně není co závidět. Ti lidé totiž měli sice dost peněz na to, aby si dovolili všechen ten nákladný nábytek i vysoké nájemné, ale usoudil jsem, že nemají žádné přátele.
     Totiž: ti ubožáci žili v rozlehlých supermoderních apartmánech, v nichž ale chyběly stopy jakékoli lidskosti, jakými jsou třeba umělohmotné obrazy, sádrové husy, hrníčky s dámskými poprsími, svícny z lakovaného hliníkového drátu nebo dřevěné sošky domorodců s vypouklými břichy a vztyčenými pohlavními orgány, zkrátka všechny ty drobnosti, které dokazují, že máme milé přátele, kteří nás mají rádi, mají o nás starost, mají chuť nám udělat radost, mají zájem nás obdarovat, akorát nemají vkus a soudnost. Napadlo mě, že snad – možná – nějaké přátele tihle lidé z katalogu mají, ale dárky od nich schovávají do těch velikých vestavěných skříní, nebo pod ty krásné lamelové postele (jinam to nešlo, protože žádný kamrlík v katalogu nebyl, jen samé veliké místnosti) – ovšem přišlo mi to vůči těm jejich přátelům trochu bezohledné. A to, že v bytě neměli jediný kousek nábytku, zděděný po předcích, už teprve svědčilo o jejich vrcholném cynismu: copak byste byli schopni vyhodit nádherné pendlovky po babičce, houpací křeslo po dědovi, almaru po tetě a nakoupit místo nich sériový nábytek? No vidíte, a oni ano!
     Rozhlédl jsem se po svém pokoji a s uspokojením konstatoval, že vzdor určité čistotě a eleganci působily ty apartmány v katalogu značně antisepticky. Naproti tomu staré ponožky v hrníčku s předvčerejším lógrem, fleky na stěně a mušky nad košem dávaly najevo, že tady, v mém pokoji, se žije plnými doušky.
    Ten barevný katalog jsem nakonec rozstříhal na kousky a polepil jimi takové ošklivé prkno, které teď používám jako poličku. Asi by nevypadala příliš apartně, kdybych na ni postavil osamělý modrý svícínek, ale pod tou hromadou všelijakého bordelu, kterým jsem ji zaplnil, se to krásně ztratí.
Jan Flaška, České Budějovice

linkuj.cz vybrali.sme.sk