Pak přišla zima a dny se znatelně zkrátily. Já začal doma usínat o něco dřív a tak mě tentokrát hluk od sousedů probudil. Bylo to prostě na ránu. Bouchání do zdi, můj řev a řev od sousedů. Kdo to nezažil, neví nic o sousedských vztazích. Ale – prvního byl zase klid... Začalo mi to vrtat hlavou. Komu by taky nevrtalo, každého posledního takovej rachot a jinak celej měsíc klid! Zašel jsem i za domovníkem. „Pane Klásek, podívejte se, kdo tam bydlí vedle? S kým to sousedím?“ Podíval se na mě trošku nevěřícně, pak vědoucně a potom mi povídá: “Mladíku, skočte se podívat do dvora na to vaše okno. Jo?“ Než zavřel dveře, ještě na mě shovívavě mrknul.
     A – zase bylo posledního, šel jsem domů a kolega Bernát se mnou. Je zvaný. Proč taky ne, každej máme svojí flašku. Doma už mám basu piv. Mělo by to v pohodě stačit... Jdeme si totiž poslechnout mé sousedy. (Musíme vydržet tak do desíti než to začne.)  „Tak kdy?“ Vyzvídá Bernát a tváří se znuděně. Z jeho flašky vodky zmizela už dobře třetina. Je půl deváté a já sem pořád v klidu. „Neboj se dočkáš se. Určitě to bude zajímavé. Nakonec – jako vždycky. Minule se hádali kvůli čaji.“ Usmál jsem se já a klidně znovu nalil. On rozbalil brambůrky se šunkovou příchutí a setřel vzniklé drobečky ze stolu na zem.
     „Náno  blbá! Si taky mohla zavolat!“ Zeď rezonovala mocným hlasem neznámého muže. Bernát zbystřil (jeho láhev vodky byla z poloviny prázdná). Tentokrát se ozval hlas ženský: „Já že sem Nána blbá? Co ty, ožralo! Přitáhneš se domů a ani nemůžeš stát na nohách!!“ Kolega vytáhl z flašky okurku a ukousl si. Křupnutí mě přimělo ho napodobit. Noc se nám hezky rozjíždí.  Probuzení do sobotního rána bylo tak příjemné, jak jen krev obsahující alkohol dovolovala. Vyhrabal jsem se na nohy a strčil do Bernáta: „Vstávej, jde se domů!“ „Kolik je?“ odpověděl, a snažil se otevřít oči. Jeho kocovina byla o poznání horší. „Půl dvanácté, jdu na nákup a ty bys měl jít taky, ale domů.“ „Jo jo, máš pravdu.“ Začal se zvedat. Hlava ho zřetelně bolela.

 
     Bouchnutí domovních dveří mě přimělo ověřit, jestli mám klíče. Kapsa byla plná kovu a tak jsem spokojeně vykročil. Kolega si to namířil k zastávce autobusu. „Počkej!“  Houknul jsem za ním. „Něco ti ukážu!“ „Co je?“ Volal a vykročil směrem ke mně. „Pojď a nekrafej!“ Směroval jsem ho za roh do dvora. Opřený o klepadlo jsem ukázal na okna v prvním patře. „Víš, který je to moje?“ „Nevím! Druhé zleva?“ „Ale neee, není to druhé zleva!“ „Tak třetí? Proč se ptáš na takové blbosti?“ Otočil se ke mně a tvářil se nechápavě.
    „Malá pomůcka. Jsem jediný, kdo tu má žaluzie.“ Řekl jsem to poněkud zlomyslně. „Cože?!“ Podíval se znovu na okna v prvním patře. Chvíli je zkoumal. Pak se na mě podíval a tiše řekl: „Do pr*ele!!“ „Přesně tak. Do pr*ele!“
     „Mám to ale pěkný rohový byt co?“ Zeptal jsem se tiše. Usmál jsem se na něj a potom znova změřil očima první okno vlevo. „Nakonec i ty žaluzie ujdou.“
     Jen za tou zdí,tam, kde se hádají sousedi, nic není. Prazdno. Už žádná okna...