Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

     Měl jsem svoje zápisky s návodem, jak se odtud dostat, projel jsem znovu těmi strašlivými místy a bylo mi to už jedno. Jen pryč odtud. Přejel jsem znova Washingtonův most do New Jersey, kde na křížení dálnice I-95 a I-80 je velká rest area, plná traků. Chvíli jsem se tam motal, ale nakonec jsem našel cosi jako místo k zaparkování. Honem do postele a spát a spát. …
Ráno volám znovu do podniku a slyším jen:"Nic nemáme, zavolej za dvě hodiny". Zavěsil jsem – a šel na konec fronty. Spočítal jsem cestou k telefonům, že nás tam bylo přes čtyři sta padesát a zřejmě všichni čekali na náklad. Pročekal jsem ve frontě většinu dne – až odpoledne jsem dostal konečně pokyn, kam jet.

Nebylo to daleko, naložil jsem kosmetiku Revlon pro leteckou základnu Miramar v San Diegu. Zabralo to ale jen asi třetinu traileru, další pokyn tedy byl jet směrem domů a druhý den ráno zavolat. Ujel sem ten večer ještě kus cesty směrem na západ, zastavil někde na truckstopu, konečně se vykoupal a šel zase spát. Podle pokynu jsem ráno znova zavolal, zase nic neměli a rozkaz byl jet dál na západ a každé dvě hodiny zastavit a zatelefonovat. Odpoledne jsem konečně dostal zbytek nákladu, který mně přivede domů. Ve Waco v Texasu  jsem měl naložit mražené krůty. Nastartoval jsem chlazení v trajleru, aby tam byla správná teplota pro mražený náklad a vyrazil. . 

Na jih od Dallasu, směrem na Waco, jsem zahlédl u silnice billboards lákající k návštěvě českého střediska, česká restaurace, lahůdky, koláče... To se ví, zajel jsem tam. No, nebylo nás tam moc česky mluvících, přesněji řečeno jen jeden a když jsem odjel, nezbyl tam žádný. Kolik Čechů tam bylo? Zklamaně jsem odjel… Po příjezdu do Waco jsem nechtěl nechat nic náhodě, zastavil jsem na parkovišti K-mart a zavolal si o "directions",  kam mám vlastně jet. Zeptali se mně, kde jsem a že mám jet rovně až na ulici (jejiž jméno jsem už zapomněl) doprava a první ulicí doleva. Fajn, jedu tedy rovně, jedu rovně dlouho, ulice je okružní, čili nevede ven z města, ale přijel jsem zpět na parkoviště K-mart, odkud jsem telefonoval předtím. Volám znovu do podniku, tentokrát vzal telefon někdo jiný. Vysvětlil jsem mu mou cestu kolem města, ten člověk mi řekl, že jsem úplnej blbec a že mám jet rovně zas tou ulicí a u benzínové pumpy Texaco doprava.

Tu pumpu jsem z budky viděl a když jsem k ní potom dojel, okamžitě jsem pochopil, proč jsem předtím ulici nenašel J. Spravovali tam silnici, sloupek se jménem ležel na zemi. Místním to nevadí, ti vědí, kde pracují. Chybějící sloupek ani nepostřehnou…  Naložili mi zbytek trajleru a už za hodinu jsem ujížděl domů do Kalifornie s nákladem mražených krůt a mražených rtěnek. Dojel jsem do podniku, postavil tam trak a jel domů. Dva dny nato zase zpátky, vyložil jsem krůty v Los Angeles a kosmetiku v San Diegu. Tam se jen se divili, že je všechno tak studené, ale odpověď našli sami: vždyť je to chladírenský trajler. A bylo to.
     Už je to všechno víc než deset let a nepamatuju se přesně, co bylo dál. Co mi utkvělo v paměti, jsou právě tyhle začátky a pak zážitky z cest. Dobré i zlé, ale těch špatných je pochopitelně víc. Mnohem víc…

Michal Málek, Boise, Idaho

linkuj.cz vybrali.sme.sk