Ovšem všeho do času. Ta letošní zima jaksi ne a ne odejít. Byl prosinec a všude bílo, takže jaksi všechno v pořádku bylo. Byl leden, únor a všude bílo, jo, to jsem taky brala. Jenže když jsem si už začala říkat, že byl březen a všude bílo, nebyl-li to sníh, tak co to bylo? Jenže on to sníh byl. V kalendáři jaro a všude kolem hromady sněhu. Dříve sněhobílé, dnes už šedivé, bezútěšné a odpudivé. Začala jsem uvažovat, jestli to nebude tím, že mám lyže stále ještě v předsíni.

     Letěla jsem domů z práce a ihned sjezdovky i běžky odnesla do sklepa. Za nimi v druhém kole přezkáče, boty na běžky a hůlky. Třetí a čtvrté kolo se konalo zase zpět do předsíně, když jsem se začala bát, aby mi je ze sklepa někdo neukradl, děje se to pořád. Dítka si začala ťukat nenápadně na čelo, co to ta máti vyvádí. Tak takhle ne. Musím na to jít jinak. Chci jaro? Chci. Musím si ho přivolat. Když to nepůjde tím, že schovám zimní výbavu, musím na to z opačného konce. Jak? Vytáhnu jarní výbavu.

     Sedla jsem do auta a dovezla od táty z chalupy kolo. Nebyl to jednoduchý počin. Musela jsem oprášit pavučiny, utřít prach, co se za tu dlouhou zimu stačil usadit na mém předrahém miláčkovi, půl dne jsem se snažila nacpat ho na zadní sedadla osobního autíčka a nemuset sundávat kola, nakonec jsem sundala přední kolo, jakýmsi zázrakem jsem zbylého mrzáčka usadila na starou deku a děkovala Bohu za spásnou myšlenku, že jsem na první předjarní výlet nevzala sebou kamarádku i s jejími dětmi, protože by se nyní musela vrátit vlakem. I když na druhou stranu zase mohla jet za mnou na tom kole, že?

     Doma jsem se pustila do gruntování. Kolečko jsem krásně oprášila, umyla, kolo nasadila, všechny šrouby utáhla, některé příliš, ale lépe víc než nijak, že ano. Vyhnala jsem zbylé pavouky, kostru naleštila, řetaz namazala, přidala něco výživy a vitamínů, když jsem o kolo postavené vzhůru nohama uprostřed obýváku zakopla a nalila si na něj zeleninový salát i se sladkokyselým nálevem. Inu což, vitamínů v předjaří je třeba, to nikdy neuškodí. Sedla jsem si vedle kola, zapálila čajovou svíčku, zkřížila nohy do tureckého sedu, započala dechová cvičení podle Ženy a života, potom jsem se snažila upadnout do transu podle Dívky, pokusila jsem se meditovat, jak mi to radili v Katce a Nové Tině, prsty jsem zkroutila přesně podle příručky Jóga prstů do jakési šílené pozice a snažila se soustředit na PŘIVOLÁNÍ JARA. Místo hlubokého uvolnění mě začal brnět palec na levé noze, do pravého chodidla jsem dostala křeč a záda, vzpřímená a rovná, mě začala neskutečně bolet.

     Hlavně se nevzdávat, to přejde. Začala jsem dýchat ještě pomaleji, jak mi tisk radil, pokoušela jsem se uvědomit si každý nádech až v konečcích prstů a při výdechu jsem hledala proud vzduchu, jak proudí ven z mého těla. Brnění a křeče skutečně zmizely, místo nich se mi do nohou usídlili mravenci, podle vytrvalosti a síly, s jakou si vyvrtávali chodbičky v mých končetinách, to byli přímo faraoni nebo možná i termiti. Křeče se přestěhovaly do prstů na rukou. Letmý pohled na hodiny mi prozradil, že ještě neuběhla ani třetina doby, které bylo zapotřebí k úspěchu. Nohy už nešly ani rozložit a mravenci postupovali výš a výš. Prsty na rukou mi zdřevěněly a odmítly se narovnat. Nakonec jsem v té skvělé pozici vydržela dobu skoro dvojnásobnou, v duchu neustále přivolávajíce JARO. Po další půlhodině se mi povedlo se rozsukovat a vysílením jsem padla na znak na podlahu. Mravenci se rozlezli a v jejich chodbičkách se rozšířila dosud neznámá, ale o to rafinovanější bolest. Bicykl stál nehnutě v obýváku, opíral se o sedla a řídítka a kola vesele čněla vzhůru.

     Čajová svíčka dohořela. Dcera tiše nakoukla a ještě tišeji se zeptala: „Mami? Jsi v pořádku? Nechceš něco?“ Soustředila jsem se na svůj dech, každičkou molekulu kyslíku jsem prohnala plícemi, z plic jsem ji rozvedla krevním oběhem do každičkého záhybu svého těla, do konečků prstů, prokrvila jsem ramena, lokty, dlaně, prsty, krk, trup, břicho, pánev, stehna, kolena, lýtka, chodidla, další prsty, mozek, následně jsem si uvědomila, jak právě předaly svůj náklad O₂ tělu a jak se zase s výdechem mé tělo smrskává a vyhání ten odkysličený vzduch zase ven a veškerá síla a energie získaná tímto počinem explodovala. „JÁ CHCI JAROOOOOOOOOOO!“ zakřičela jsem s očima upřenýma na strop, až dcera polekaně uskočila. „Jo, mami, jistě, to je v pořádku, tak já radši jdu, jsem v pokoji, kdybys ještě něco chtěla,“ zamrkala a vycouvala z pokoje. Zavadila přitom o kolo a shodila ho na zem. Myslím, že si toho vůbec nevšimla.

     Zazvonil mobil. Sedřená jak kůň po celodenním stahování dřeva v lese jsem se k němu doplazila a zvedla ho. Volal můj nejdražší. Prý se mám nachystat, jedeme zítra na lyže. Prý co bych řekla Pustevnám? Vezmeme běžky, zajedeme na Radhošť a užijeme si té krásné zimy a sněhu, dokud ho jsou takové spousty...

Pavla Konupčíková, Olomouc

linkuj.cz vybrali.sme.sk