Když však ho osvítí nějaká záhadná myšlénka, pomyslí na mne v milém a rozhodne se ze země zaslíbené přivézt něco do země nedávno ještě rozvojové, zchrastí si kufr, něčím ho zaplní a přiveze. Do svých končin pak už ovšem odletí sám, protože to, co by si rád odvezl, se tam dovážet nesmí (salámky, slivovičku, koření, různé lahůdky), takže kufřisko zůstane u mne na ocet.

     Postupem času, když už jsem nevěděla pro kufry kam se vejít sama, dala jsem inzerát do annonce. Přišel mi e-mail z daleka, s prosbou o zaslání jednoho z nich. A tak jsem balila, motala, oblepovala a kvečeru se vydala k poštovnímu domečku. Kodrcaje se s neskladným balíkem mezi sněhovými kopečky jsem si tiše hudrala: „Mám já to zapotřebí? Proč jsem ho nepostavila ke kontejneru? Bylo by to jen pár kroků, moje bolavá záda by se nerozčilovala a ty dvě stovky, které snad pak dostanu, bych oželela...“ Když jsem došla k překvapivě tmavé budově, zatrnulo mi u srdce: „Ženská zapomnětlivá, vždyť je pošta už druhý rok jinde!!!!“ Ale – teď už se přeci bez boje nevzdám – a nechávat tak krásně zabalený kufr někde cestou, to přeci nešlo. Nehledě na to, že chodit je zdravé, chodit bych měla a když jsem to slíbila...

     OK, nakonec vše dobře dopadlo a za pár dnů, pevně doufám, snad bude schránkou na něčí věci dovolenkové. Kam se asi podívá?

P.S. Tím se dostávám k onomu třetímu tématu: Co kdybychom otevřeli rubriku inzertní?

        Něco jako – NEPOTŘEBUJU – POTŘEBUJEŠ?

        Co vy na to?

daniela@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk