ze "prezil".
Premyslim nad tim proc se tyto dlouhodobe vztahy pred svatbou prechodi,jak se rika a z planovane svatby sejde.
A je to asi tou "svobodou" v rozhodovani,zda ano,ne...
Pisu-li za sebe,tak i do manzelstvi prichazeji krize kdy by jeden nebo oba se na to nejradeji vytento.
Ale rozvod uz neni tak jednoducha zalezitost jako rozchod.
Ackoliv mnozi rikaji ze nepotrebuji "stempl" na lasku,manzelstvi ma i jinou funkci nez jen prozivani lasky-manzelstvi formuje rodinu a take neco buduje,ikdyz tam nejsou zatim deti.
Proto,kdyz se dva vezmou treba po rocni znamosti a prijde na ne po cca 6ti letech krize,citi se vice zavazani tu krizi prekonat,jo,manzelstvi zavazuje ale v partnerstvi,tam halt clovek porad jaksi vi,ze je svobodny a to i v pripade ze spolu treba staveji byt a rodiny cekaji na svatbu.
Jak docilit porizeni ditete pro zdravou zenu-to snad kazda vi))))jen otazka je,zda je to spravny postup,kdyz je partner proti.
Bud praskne do bot,nebo bude donucen do svatby ale donutis-li ho,da Ti to casem pekne "vyzrat"
Ma to cenu?
Zvlast kdyz mas pocit ze by on nejradeji zustal jako kamarad.
Mohla by pomoci pauza ve vztahu.
Moudra kniha rika,"pust kone na svobodu,je-li Tvuj,vrati se Ti."
Pokud se tedy zase vrati,pak i s tim ze si poridite dite.

Tohle je prokletí antikoncepce, řekla bych. Kdyby dřív, v době před pilulkami, spolu dva chodili osm let, už by dávno šlápli vedle. Říkala jsem si pořád, že není divu, že se dětí rodí dneska málo, holkám se nechce, chápu to, i když mě to osobně jaksi mrzí, že Evropa vymírá. Ale poslední dobou se mi zdá, že to nejsou holky, kdy to rozmnožování brzdí. Jasmína mluví o přechozených vztazích, jenomže v tom osmiletém vztahu nebyl moment, kdy by On o dítě stál. Holka to má jaksi jednodušší, pudy neukřičíš, ale co on, chudák, když se ani ve třiceti, v pětatřiceti necítí dostatečně dospělý a vyskákaný, nestojí o tu zodpovědnost. Zrovna nedávno jsem to bohužel měla možnost sledovat v blízkém okolí. Po sedmi letech se rozešli. Jí je třiatřicet a brečí, že bůhví, jak to teď stihne, protože biologické hodiny atd. atd.

Pokud mas pocit, ze tvoje biologicke hodiny tikaj a on jako partner by tento fakt mel pochopit, pak je jedna moznost. Sednout a popovidat, ale otevrene, co chci ja a co chces ty. A hned vis na cem jsi.

s někým, kdo nechce. To se ti strašlivě vypomstí. Taky nikoho netlač ke zdi. Jestli je dítě pro tebe opravdu tak důležité, radši se pusť do hledání jiného partnera.
Jistě že to nebude lehké, to rozchody nejsou, bude to bolet a taky budou všichni v šoku nebo alespoň říkat "Jééééžiš to je škodááá.."
Když budeš ale mít sama jasno v tom, co chceš a co nechceš (čekat, čekat, čekat..)tak to jistě dokážeš.
Hodně štěstí.

ale ona mu to řekla, jak vyplývá z článku, a ono stejně nic. :-( To otevřené popovídání má smysl, pokud oba chtějí dojít k nějakému rozhodnutí nebo řešení. Ale pokud je to o tom, že jeden to bere jako způsob, jak toho druhého někam dotlačit, a ten druhý zase spoléhá na to, že ten problém tak nějak "vyhnije", tak je to nanic.

Zrovna dnes jsem měla rozhovor s kolegou v práci. Je mu třicet, manželce zhruba taky tak nějak, mají dvě děti, 3 a 1 rok. Padá na něj "krize třicátníka" nebo co to je :-) a dnes se mi svěřoval, jak ho strašně štve, že se manželkou nechal dotlačit k tomu, aby měli děti. Prý tehdy pohrozila, že buď ty děti, nebo rozvod. (To, jestli to tak skutečně bylo, nechávám bez komentáře...). Má teď pocit, že si vlastně nic neužil, že nikam nemůže jít, že děti zlobí a otravují, že nemá klid a občas i tu samotu, kterou každý potřebujeme, že rodina je žrout peněz, že se kvůli ní nemůže vykašlat na práci, která mu leze na nervy. Bylo mi ho líto a docela jsem to chápala. Snažila jsem se mu ale říct, že kdyby tehdy ty děti odmítl a rozešli by se, že by určitě teď řešil zase jiné problémy (byl by třeba sám, nedařilo by se mu najít nějaký vztah, bydlel by třeba stále s rodiči a já nevím co všechno...)
Na druhou stranu je mi líto i té jeho ženy. Nebo tak nějak obecně žen. Je to takovej problém této generace. Většina lidí nebere život jako něco, co je někam posune a něco je to naučí, ale jen jako hon za pohodlím. Nevím, jestli v tomto existuje nějaká rada. Kdo na ni přijde, tak by mu měli dát Nobelovu cenu za mír :-). Tady bych asi radila jen na nic netlačit, jinak se to obrátí proti Ireně. Jasmína a Papagena na to celkem káply.

tvůj názor je mi blízký. Taky nevím, zda být v tomto problému na straně ženy nebo na straně muže. Každý to chce jinak a každý pro to má svoje osobní (ale pádné) důvody. Tady asi nelze říci "Babo raď". Ale každopádně se přikláním k názoru Lucky - nemít s přítelem dítě přes jeho nechuť. A už vůbec ne zvolit případnou variantu postavit ho před hotovou věc - že k tomu jako nechtíc došlo. Jak už Lucie napsala - to by se mohlo ošklivě vymstít.
Irčo, v tomhle ti asi nikdo neporadíme. Buď si řekneš, že tomu ještě dáš nějaký čas a počkáš, až k tomu partner dozraje, anebo prostě už čekat nebudeš chtít a začneš to řešit jinak. To rozhodnutí ale musíš udělat sama.

se všemi. Nenutit, zkusit si promluvit a když to nepůjde, rozpustit to z důvodu rozdílných představ o životě. Takové to náhodné otěhotnění, stejně jako natlačení někoho do něčeho, co nechce, je k ničemu. Jinak dopadneš jako žena toho kolegy, o kterém psala Gita. A budeš mít doma nasraného muže, který ti při každé příležitosti bude vyčítat, do čeho žes ho to vlastně uvrtala.
Jo a taky si zkus přebrat, jestli on tu rodinu nechce jen teď (není zralej), nebo vůbec nikdy. Pak máte opravdu každý jiné představy a nezbývá, než se rozloučit.

jak to cítí chlap? Co když opravdu se na dítě necejtí? Chce si opravdu ještě něco užít - a nemyslím tim jen jinou ženskou. Třeba něco dokázat ve svý profesi atd.

Gita právě o tomhle mluvila.

Pavle, a proc by chlap nemohl neco dosahnout ve svy profesi a pri tom mit doma dite? Chapu, ze se mu jeste nechce, neciti se, .... ale on bude zrejme moci mit deti i za 10 let, zatimco Irca pravdepodobne ne. V tom to ma proste ta zenska tezsi.

Jestli máš pocit, že by byl nejradší jenom kamarád tak to asi nemá cenu. Vím, že každý člověk je jiný, ale po osmiletém vztahu když chybí dítě,a partner si tě nechce ani vzít to je divný. Taky bych chtěla miminko jsme spolu 3,5 roku, ale je fakt, že můj partner alespoň souhlasí i když si není 100% jistý jestli ho uživíme a tak. Ale nutit někoho do něčeho nemá smysl. Někdy se ptám sama sebe jestli je vůbec chlap ve 30 letech zralý na potomka, protože když to vidím kolem sebe tak mám pocit že vůbec.

Ja doma brecela asi tri roky, ze chci dite, to je holt prokleti vztahu stejne starych lidi.

Ze dite ted nechce, je jedna vec, ale chce to zjistit, proc ho nechce, zda ho chce pozdeji, jestli si je vedom rizik (zdravotnich apod.), ktera to prinese...

Nam bylo 23-25, partner rikal, ze neni pripraven, ze jednak si musi byt jisty, ze je schopny deti uzivit, jednak si musi byt jisty, ze se o ne postara i on sam, kdyby se neco stalo nebo bychom se rozesli (nemyslel to tak, ze by me chtel on opustit, spis se bal, ze mne rupne v bedne a jemu zustanou deti ;)). Mne bylo smutno, hodiny tikaly, ale chapala jsem to - vedela jsem, ze deti chce, ze to urcite nechce odkladat na neurcito a ze si je stejne jako ja vedom toho, ze kdyz je stejne chceme, tak lepsi driv nez pozdeji. Tak jsem to nakonec vydrzela, dodelal skolu, nabral potrebnou jistotu a ted uz na tom pracujem:), ale bylo to pro me docela narocne.

Takze to chce asi zjistit, jak to ten partner vidi dlouhodobe, jestli ma neco extremniho proti detem, nebo se jen boji zodpovednosti, nebo si jen mysli, ze "casu dost" (tam bych ho vyvedla z omylu, protoze opravdu cim drive, tim lepe). Treba potom pochopi, ze nenajizdim s detma jen pro srandu a z netrpelivosti, ale v zajmu nas vsech, a zamysli se nad tim.

Hlavne pozor na chlapy, co porad slibuji "za dva roky" (aby meli na chvili pokoj) a neustale tu hranici posunuji :) Asi bych se nezdrahala dat mu ultimatum, jako "do dvou let dite, nebo rozchod", aby pochopil, ze je to pro me fakt dulezite a rozmyslel se, co je dulezite pro nej.

Jak se chovat? Těžko říct, ale řekla bych, že by jsi neměla o dítěti mluvit, jestli ho nechceš ztratit úplně. Znám víc chlapů, kterým je přes třicet a když slyší brečet malé dítě, tak jim naskakují pupínky. Asi opravdu není připravený a nebo chce mít stále otevřená zadní vrátka.

mám radost, že jsi ho přesvědčila i jen pro tu práci na potomkovi ;-).

Nejvíc mě v poslední době dokáže zvednout ze židle, když někde čtu, že ŽENY nemají zájem na tom, aby měly děti. Že myslí jen na kariéru a kdesi cosi. A ještě když to píše chlap. Grrr. Já sice znám pár ženských, které děti nechtějí vůbec anebo po nich nějak moc netouží - takoví lidé byli a budou. Ale obecně teď vidím kolem sebe hlavně tu nechuť ze strany chlapů. Obecně se shodují na tom, co tady jednou už Johanka psala v článku o věkovém rozdílu: že je ideální mít mladší ženu. Kolikrát se ale moc už nezamýšlí, jestli sami tak trochu nefotrovatí :-) a jestli by na ni "stačili" - a nemyslím jen TAM. Ale jak jsem napsala, po tom dnešním rozhovoru s mým kolegou tu mužskou stranu taky chápu víc a víc. Tomu mému kolegovi ale taky unikla jedna věc: kdyby měl děti ne ve 40, ale v padesáti, tak se taky může stát, že když bude jeho dětem 10, tak on si třeba s nimi v těch svých 50 nezalyžuje, nebo taky už bude pod drnem (jsou takové případy), a když budou děti na vysoké, tak on se bude blížit k důchodu, pokud v něm už nebude... Je mi z toho smutno, protože z toho nevidím východisko: rovnice nemá řešení, změňte parametry zadání :-).

chtěla jsem napsat: kdyby neměl ty děti ve 30, ale ve 40. Soráč

s Johankou, kdyz pise o tech zdravotnich potizich a biologickych hodinach. Taky se tady vzdy diskutuje o muzich, kdy a v kterem veku jsou zrali mit dite a byt tatinkem. Nejak si nedovedu predstavit padesatileteho tatku aby behal s osmiletym chlapcem a honil draka po louce, nebo hral fotbal. V mych ocich je to sobecke vuci budoucimu diteti, protoze vekovy rozdil je moc velky a vztah rodice a ditete je naprosto jiny, kdyz je vekovy rozdil cca 25 nebo 45. Tot jen muj nazor.

teda my dnes zpivame ve stejne note :)

proc sobecke?
Snad na druhou stranu se muze muz v 45ti rozhodnout mit dite aniz by byl sobec?
Neumis si predstavit 50ti leteho jak pousti draka s ditetem,haha,proc?
Vis co je tricatniku,ctyricatniku,co si s detma vubec nehrajou,nejdou ven atd.?

Ale já jsem asi ve stejném věku jako Irenin partner a taky bych ještě nechtěl mít dítě. Přitom se necítím nijak nenormálně, jednou dítě (a třeba i víc dětí) chci, ale napřed bych ještě chtěl něco udělat, víc poznávat (mám teď nabídku na dvouletou stáž), vím, že budu ještě pár let pracovat víc než jen osm hodin a domů.
Až tedy budu mít dítě, chci si ho užít a ne jen dostávat mejlem pár fotek někam do světa. Nechci mít mindráky, že se nevěnuju manželce a dítěti, že přicházím o něco, co bych si chtěl užít.
Jsem přesvědčen, že když budu mít dítě tehdy, až i já si ho budu přát (dejme tomu kolem 35 - 40 let), že nebudu žádný stařec nad hrobem, a že i pak zvládnu s ním honit draka.

ja Ti tovermi a preju Ti super rodinu; ona ta "socialni stranka" ("rodic duchodce") je spis podruzna (jedna moje znama si nasla partnera teprve po ctyricitce, vzali se, maji ditko, jsou stastni a nikdo jim to samozrjeme nevycita, proste kdyz ty podminky predtim nebyly, tak co), zasadni je ale ta otazka veku partnerky, protoze velmi uzce souvisi jak s pravdepodobnosti otehotneni (snizuje se), tak s pravdepodobnosti poskozeni plodu (ktera se naopak zvysuje), a pokud si clovek "muze vybirat" (= je s partnerem, se kterym by ty deti jednou chtel), tak opravdu lepsi driv nez pozdeji, protoze by pak jednou mohl litovat... Jestli mas mladsi partnerku nebo zadnou vaznou nemas, tak samozrejme smele do prace :) Ja chci mit naopak deti co nejdriv (v ramci moznosti, 25 uz neni zas tak malo ;)), abych se co nejdriv zase "do zivota" mohla vratit...treba na pripadnou staz do zahranici mi prijde idealni, kdyz bysme jeli, az bude dite/deti malicke (= jeste ne do skoly), protoze to mne bude jedno, kde budu, a tim padem bude potreba "uplatnit" jen partnera a ja ho muzu (a mam v umyslu) nasledovat kamkoli :)

tovermi = to verim :)

Kdyz jsem se narodila, mamce bylo22 a tatovi 23, po 15 letech se rozvedli a tata si nasel o 10 let mladsi zenu, ve 45 si poridil dalsi dceru a to byste cumeli jak se ji venuje jako padesatnik! My byli cepovani za kazdou blbost a mala muze vsechno. Rekla bych cim starsi chlap, tim vic se detem venuje a vic si jich vazi a uziva. Tot moje zkusenost.

My jsme nikdo na tebe nechtěl útočit - to holky uvažovaly tak obecně. Jen si tu povídáme - nic víc. Já osobně tvoje důvody naprosto chápu a určitě tě nikdo nemůže odsuzovat, že to máš takhle postavené. Je to tvůj život a je dobře, že máš v hlavě srovnané, co chceš a jak to chceš. Problém by ovšem nastal, pokud bys měl partnerku, která by to cítila a viděla jinak. No ale - řekla bych - že dnes chodí po světě spousta holek (žen), které na to děťátko taky tolik nechvátají a chtějí nejdříve něco poznat, dokázat apod. Takže snad se správně strefíš :))

Bohužel. A stojím dennodenně před stejným rozhodnutím. Mám fantastickou partnerku, věkem - vším - si vyhovujeme, ale ona by už dítě chtěla. Dnes, teď, a hotovo.
A já se vlastně hrůzou třesu každý měsíc a co nevidět budu mít i problémy se samotným sexem. Už to není tak o potěšení, ale fakt O strachu.

Je to fakt blbý, když si partneři ve všem rozumějí a vyhovují a jen tohle je tak drasticky rozděluje. Fakt nevím, co poradit Irče - co poradit tobě. To by snad rozseknul jen Šalamoun. Víš - ona ta touha ženy po dítěti je mužům dost nevysvětlitelná, to prostě oni těžko kdy pochopí a budou cítit jako ta žena. Proto chápu ten tlak tvý partnerky na tebe, tlak Irči na svého přítele. Ale jak už jsem řekla - plně chápu i ten váš mužský postoj. Co s tím dělat? Mrzí mě to, ale já opravdu nevím.

ono to u chlapů není vždycky jen to, že by si jen chtěli ještě užívat... Holka má taky dost času a kolem 30 to začne. Ony ty možnosti, co dříve nebyly, mají také stinnou stránku věci, jako ostatně vše.
Jinak se jak přes kopírák opakuje situace, o které jsou už psala. A JAsmina to potvrzuje. Když spolu ti dva jen bydlí, bez svatby, nemívá to často jiné konce. To není jen štempl na papíře, uhnat někoho a dohnat na radnici. Ono se opravdu víc uvažuje a méně zbrkle utíká, aspoň tedy chlapům. A taky - než by absolvovali martýrium rozvodu a vztah netrpí žádnou větší krizí, setrvají. Jasmi to definuje pěkně. Proto se ženy vdávat chtějí a muži ženit nechtějí. Často. Co poradit ? Aby mladí spolu hned nezačali bydlet, ale jen randili ? Stejně neposlechnou. Já vím, nebyl by to všelék, ale kdyby apsoň u pár vztahů...
Tazatelka je v nezáviděníhodné situaci, ale ať dobře zváží, zda mít dítě s mužem, který je nechce. Myslíš, že by dokázal být dobrým tátou ? Jak se chová k dětem ?

Je tomu prave presne tyden, co jsem se rozesla s pritelem kvuli stejnemu problemu. Je mi 28 let, jemu 31. Po diteti velmi touzim, biologicke hodiny tikaji velmi nahlas. Navic mam zdravotni problemy (gynekologicke). Loni jsem podstoupila jednu operaci, ted se chystam na dalsi. Moji lekari mi durazne doporucuji otehotnet co nejdrive, protoze to casem nemusi jit uz vubec, nebo s velkymi problemy. Pritel vsechny tyto informace mel, presto deti nechtel, ani si to nedovedl predstavit. Nezbyvalo nic jineho nez se rozejit...

a když byli lidé manželé když spolu bydleli, tak to fungovalo. Nechci vypadat jako zastaralý objekt puritánského myšlení, ale já to vidím z praxe. Nic víc, nic míň.

to mas bohuzel hodne tezke (a ta Tvoje taky). Jak uz bylo psano, chapu oba, poradit neumim. Ale reseni nemuze byt jine, nez ze si kazdy seradi priority. Chces se diteti pozdeji venovat - ale stoji to za to za predpokladu, ze vam pak tri roky nepujde otehotnet, ze partnerka utece a budes si muset najit jinou? Ja jsem zastancem toho, ze "vsechno pocka, ale deti ne", muj partner nastesti taky.

Kdyz to tak vidim, jsem docela rada, ze se chystame zalozit rodinu jeste ted na skole (postgradual), kdyz jeste neni ani jeden z nas zahackovany v zadne firme, kde by mel velke zavazky, casove i jine - to vsechno planujeme az po detech ci v jejich prubehu. Tim nerikam, ze ted nemakame, pracujeme pro univerzitu, ale vsechno je to daleko volnejsi nez v komercni sfere (hlavne casove) a rikame si, ze na to, jit vydelavat prachy nekam do firmy, je vzdycky casu dost. No a vidim to na Tobe, ze to je fakt blby, protoze kdyz clovek nekde dela nejakou zajimavou narocnou praci, tak ma vzdycky neco pred sebou, vzdycky neco, co by mel jeste stihnout...no je to tezky.

tam bych uplne nesouhlasila. Neni vylouceno, ze to nejakou souvislost ma, ale ja jsem diky soubydleni s ruznymi osobami, zejmena kamarady, obcas partnery, poznala tolik veci...je to ta nejlepsi skola, jakou clovek pred manzelstvim muze mit. Pravdepodobnost, ze pri volbe partnera pro zivot slapnu vedle, ze opravdu rapidne snizuje, kdyz mam moznost vyzkouset si predtim souziti ve spolecne domacnosti, s nim, s jinymi - a v tom pripade klidne i jen s temi kamarady, ale obou pohlavi! :)

Driv sice se lidi vzali, deti, vse podle planu, ale byli proto stastnejsi? Kdyz to prezenu, radsi bych asi byla bez deti s tak skvelym partnerem, jakeho mam ted (kdyby to neslo, protoze uz by bylo pozde apod. - kdyby je vubec nikdy nechtel, tak uz by samozrejme nebyl skvely :)), nez s detmi (chudaci!) s prvnim, ktereho potkam, naprosto nevhodnym.

Videla jsem v okoli hodne paru, co spolu zily (na koleji ci jinde) a po dlouhych letech se rozesly. Ale myslim, ze vsichni byli radi. Bud si nasli nekoho noveho a jsou ted stastni a i se s tim puvodnim partnerem nekdy pratelsky stykaji, nebo se treba dali po rozchodu zase dohromady (to se jednou stalo i nam, po dvou letech), pote, co si srovnali spoustu veci a uvedomili si, co opravdu chteji - a je to ted taky lepsi. Neznam nikoho, zenu ci muze, co by po takovem rozchodu litovat "meli jsme se radsi vzit".

Zase opakuju, chápu Pavla i jeho přítelkyni, Irenu i jejího přítele, mého kolegu a jeho manželku... Věci vidím hodně jako Johanka (snad proto, že je mi taky 25 a s bývalým partnerem jsem řešila podobné problémy - ne tedy přímo dítě, na to já se ještě necítím, ale spíš společné bydlení, atp.). Muži a ženy jsou jiní, v určitém věku mohou mít jiné priority a jiná očekávání od života. Štěstí určitě je, když člověk narazí na někoho, kdo se mu nejen líbí povahově a vzhledem, s kým mi to klape v ložnici, s kým si mám stále o čem povídat, na koho se mohu spolehnout, ale s kým mám taky i jakýsi společný cíl nebo životní plán. Na druhou stranu si myslím (a můj život je toho důkazem), že není až tak snadné a samozřejmé narazit na někoho takového. A když už na něj narazím a tomu ideálu se velmi velmi blíží, tak si aspoň já myslím, že je potřeba trochu něco obětovat. Opět zdůrazňuji: nesoudím Pavla a nevím, jak moc miluje svou přítelkyni. Ale jen si třeba Pavle skus představit, že se rozejdete a ty už třeba na nikoho takového nenarazíš. Samozřejmě by to šlo říct i opačně - pokud bude žena tlačit na děti, tak si ve výsledku možná taky nepomůže a celé se jí to vymstí. Ale jak tu padl ten příběh Ejy, nechci paušalizovat, ale v tomto případě by se měl partner podřídit. To, že žena dosáhne určitého věku (řekněme 30 a víc) a její šance na otěhotnění se snižují, právě třeba i v souvislosti se zdravotními problémy, pak by měl muž ustoupit. Pokud nechce, tak trochu pochybuju o tom, že ji opravdu miluje. Asi si není jistý tím, že to je ta pravá, a proto váhá. V každém případě je zřejmé, že ONA u něj nestojí na prvním místě.

že ty máš štěstí na ty lepší příklady a já zase neopak. Ale v každém případě přeji všem aby jim to VYŠLO - milujme se a množme se, národe český, vždyť je to hezký !
TAk - krásný víkend a tazatelce dobré rozhodnutí, které musí v nejbližší době učinit.

a nemůžu se zbavit dojmu, že spousta těch problémů vzniká z ..jak to říct..? Lidi chtěj prostě VŠECHNO. Pavle - nic ve zlém, jen Tě použiju jako příklad - chceš poznávat, chceš stáž, chceš zajištění, chceš bejt dobrej táta..Ono se tomu asi nedá nic vytknout, určitě je to chályhodné chtění... ALE - ono se málokomu podaří mít v životě všechno... Mám pocit, že v životě je vždy něco za něco.. Aby člověk něco měl, musí něco jiného obětovat... A že v dnešní době se někam vytratila pokora, skromnost.. Já netvrdím mít děti za každých okolností, jasně, že zodpovědnost za to, aby člověk věděl, že rodinu také uživí, je moc důležitá.. Ale bála bych se hazardovat s ohromnou touhou partnerky po mateřství jen proto, že se mi "ještě nechce", když je to jinak báječná ženská a máte super vztah.. Protože ještě ke všemu - touha po mateřství u ženy - to pak nebývá jen rozmar, to je příroda, to je podobné, jako když člověk chce jíst, milovat se... Prostě - ty hormony jsou bestie a nedaj si říct :-)
Aby pak ten, kdo chce moc, nezjistil, že nemá nic...
Jen takové páteční, možná trochu depresivní, zamyšlení...

Nevím, jestli se k vyčerpávajícím komentářům dá ještě něco dodat. Ale nedá mi to - ráda bych Irče dodala naději.
Jsem "tichá" návštěvnice Kudly. Za to ale pravidelná. :-) I mě pomohla vyřešit problém, ale tu víru a odvahu k řešení, tu musíš najít sama v sobě.
Před rokem jsem řešila úúúplně stejný problém. I mě tehdy bylo 25, žila jsem s přítelem, zařizovali jsme hnízdečko lásky (oprava - zařizovala jsem sama a za svý, jenže to jsem tenkrát moc nevnímala - je to přece PRO NÁS A NAŠI BUDOUCÍ RODINU). Oba jsme VŠ, měli jsme práci, celkem dobré vyhlídky. S uživením potomstva, i vícečetného, by podle mě nebyl žádný problém. I zazdálo se mi, že nadešla vhodná doba ke svatbě a následnému rozmnožení se. A problém byl na světě.
A věř mi, když chlap nechce, tak prostě nechce. Přemlouvat, vysvětlovat,... vše marné, pokud nechce on sám. I mě napadlo řešení "jé, já jsem těhotná, jak jen se to mohlo stát". Rychle jsem si to rozmyslela. Chci si těhotenství a dítě užít, ne se dívat na kyselý obličej mého vyvoleného a celý zbytek života bojovat s tím "so sis nadrobila, to si taky vy...jez".
Bojovala jsem sama se sebou rok. Loni touhle dobou to vrcholilo. Nakonec jsem to vzdala = skočila jsem do neznáma, odstěhovala jsem se. Kromě jiného - ač nerada, musela jsem po pár měsících dát za pravdu mojí mamince, která se mě na moje oznámení, co hodlám udělat, jen zeptala, "kdy". Na můj udivený výraz, že nevím přesně a proč to tak nutně potřebuje vědět mi odpověděla, že objedná stěhovák. Na co? Odstěhuju se postupně, partner už udělal seznam, co je čí, jsme přece dospělí lidé, nebudeme si dělat naschvály. Jej! Měla jsem ji poslechnout. (Víte jak těžko se mi to píše? :-) ) Zbyly mi jen mé osobní věci, ostatní se (dočasně) ztratilo nikdo neví kam...
To byl jen takový stesk, věřím, že takoví nejsou všichni - pro rejpaly ;-)
Nový začátek na vlastních nohách byl tedy drsný. Byl o to drsnější, že žít najednou úplně sama je nezvyk a tvrdím, že my ženy to snášíme ještě hůř než chlapi. Potřeba o někoho se starat je prostě v nás někde strašně hluboko zakořeněná. A její nenaplnění občas fyzicky bolí. Nejsou to příjemné vzpomínky, samota je nepřirozená, ale pokud to nevzdáš, v mnohém tě obohatí. Konečně jsem měla čas na všechno to, co jsem chtěla zkusit a nikdy na to nebyl čas (nebo peníze, vždyť jsme potřebovali novou lednici, auto,... tak na co by mi byly nové bežky? zvlášť, když jim můj partner neholdoval) Až v tu dobu jsem zjistila, že ten vztah, o kterém jsi myslela, že je perfektní, měl spustu vad. Jen jsem je nechtěla vidět.
No a aby to skončilo jako pohádka nebo špatný romantický film, vyberte si: zatím chvilku, chvilinku, jen dva měsíce, mám nového přítele. Kromě té zamilovanosti ;-) nás spojuje taky sport, láska k horám a především - společný pohled do budoucnosti. Protože když dva spolu nemluví, co bude za rok, za dva, co spolu chtějí zažít, udělat, dokázat, tak pak je něco špatně. To je moje draze zaplacená zkušenost.
A ještě na závěr, vybavuje se mi věta mojí šťastně rozvedené tety: K tomu, aby manželství (dosaďte si klidně vztah, to je jedno) fungovalo, musí být dva. Aby se rozpadlo, k tomu stačí jeden.
Přeju všem krásný den, víkend, život.

Děkuji za tenhle příspěvek, i když byl určen pro Irenu, hned je mně tak nějak líp u srdce..:-)

měla 18 let, když se mi narodil první syn. Pro většinu z vás mladších je to zcela nepředstavitelné. Ale dnes je mu dvacet, druhému synovi patnáct, a já mám vlastně život před sebou a pro sebe. A to v době, kdy vy máte malé děti, nebo se k těhotenství propracováváte. Nemyslím, že to bylo ideální, nechat si dítě tak brzy a nikomu bych to nedoporučila. Ale být prvorodička po třicítce bych nechtěla. Vidím na sobě, že již mám ráda svůj klid a nedokážu si představit teď miminko, ten závazek na minimálně dvacet dalších let, tedy do skoro šedesáti. Proto nechápu holky, které to nechávají tak dlouho, až se stane, že i přes snahu nemohou otěhotnět, protože po třicítce pomalu klesá schopnost otěhotnění a stoupá riziko vrozených vad. A co je platné jejich včasné rozpoznání, když takové těhotenství musíte ukončit, a ztrácíte další čas. Nebo už vůbec neotěhotníte. V každém případě jsou chlapi čím dál větší sobci, hledící pouze na své zájmy a na to, aby si sami užili, a taky se jim líbí, když mají partnerku sami pro sebe a nemusí se o ni dělit s uřvaným miminem, byť vlastním. Nezbývá než takového sobce opustit a hledat někoho jiného, vhodnějšího, což je v současné době opravdu moc těžké. Takže všem držím palce, aby se vám splnil sen mít děťátko, protože přes všechno zlobení, co s ním zažijete, je to nejkrásnější pocit, být matkou.

resi se tady -kdy mit potomka.
Stala se ted vec jedne me blizke pritelkyni,omlouvam se ze nebudu se vice rozepisovat ale doslo mi ze daleko,daleko vice dulezitejsi je nez "kdy" mit dite,....s "kym" mit dite.
vazeni,geny delaji moc,ikdyz vychova neni nezanedbatelna,avsak kdyz se na vychove podili cela velkolepa rodina,ne jen otec s matkou....horsi kdyz otec s matkou nejsou spolu.
Poznejte kazda kvalitu sveho partnera at porodite kvalitni potomstvo a ne aby nektera z hruzou zjistila ze porodila luzu.
To jsem chtela dodat.
Co na tom zda v 18ti nebo 32ti?
Ale s kym!

To je úžasnej obrat: porodit lůzu :-))) To si musím zapamatovat.

Já jsem za celej svůj dlouhej život nechodil s jedinou holkou, která by strááášně toužila po miminku. Takže použiju-li Tvoji terminologii, "sobců" bude mezi holkama asi tak stejně jako mezi chlapama. A to nemluvím o tom, že bych si hodně rozmyslel označit každýho, kdo nechce děti, za sobce.

nevím kolik Ti je, ani kolik jsi měl partnerek, a jak vážné byly Tvé vztahy. Když to budu brát podle svých kamarádek, tak TÉMĚŘ každá jednou dospěla do stadia, kdy si dítě moc přála. Ale jak píše výše Jasmina - taky jde o to s kým. Třeba zrovna s Tebou žádná dítě nechtěla... Chlap, který má dlouholetý vztah, a ve vztahu je vše v pořádku, a myslí to dál vážně, je podle mě opravdu sobec, pokud nereflektuje na touhu partnerky po dítěti.

Zastavím se jen u Tvý poslední věty. Když si tam místo slova "chlap" dosadíš "ženská" a místo "partnerky" "partnera", bude ta věta ještě platit? Doufám, že ano, jinak by Tvý myšlení vykazovalo jistou neemancipovanost :-) A teď to úplně otočím: Co když nazvu sobce toho partnera, ktrej mámí dítě na někom, kdo se na to necítí? Není náhodou sobecký (i vůči tomu dítěti) natlačit do role matky/otce někoho, kdo o ni nestojí, resp. na ni nemá, takže on pak po několika letech trápení se v této roli stejně zdrhne a máme tady další neúplnou rodinu? Nebylo by lepší, kdyby si lidi okamžitě, kdy se jejich vztah začne jevit vážným, sedli a vyříkali si svoje životní cíle a priority a v případě nesouladu se čestně a sportovně rozešli, aniž by se obviňovali z toho, kdo je či není sobec?

vsak jo, tohle je idealni reseni. Myslim, ze nikdo, kdo si muze vybrat, by nemel dite s nekym, kdo ho nechce, pokud by ho mohl mit s nekym, kdo ho chce :).

Ale jde o uprimnost tech dvou, jestli se opravdu od zacatku netajej s tim, ze si predstavuji budoucnost (svoji vlastni i v paru) po dvou, peti, deseti letech...

Proste nejhorsi jsou ti chlapi (i zenske?), co placnou "za dva roky" aby meli pokoj a nemuseli nic resit, a pak to postupne prodluzuji a hledaji nove a nove vymluvy. Pak je ten jejich partner docela bezmocny, protoze neni snadne poznat, kdy je ta vymluva minena vazne, a kdy je jen dalsi v poradi... A takovych pribehu uz jsem cetla...:(

nebudu opakovat, co napsala Johanka, protože s tím souhlasím. Jenže ten svět právě ideální není, takže... Spíš ale jde o to, že i ty názory na budoucnost se v průběhu času kolikrát dost změní. Je opravdu kolikrát dost těžké předvídat, co se stane - ne nadarmo se říká, že život je jedna velká změna.
A s tím sobcem s Tebou taky souhlasím, nakonec si myslím, že většina příspěvků tady se snaží tu situaci vidět z obou stran a bylo zdůrazněno, že nemá smysl někoho někam tlačit. Vysloveně bych za sobce označila jen ty chlapy, kteří ví, že té ženě povážlivě tikají biologické hodiny a která má např. ještě ke všemu zdravotní problémy a to dítě velmi chce. Nebo oprava: možná nejde o sobce, ale určitě tu dotyčnou on dost nemiluje. V každém vztahu musíme čas od času slevit z toho svého a přizpůsobit se nebo vyjít druhému vstříc. Takových situací je mnoho, nejen dítě, ale třeba i to, když jeden chce odcestovat na delší dobu do zahraničí a ten druhý má jet s ním. Kolikrát je to hodně o tom, jestli nám za tu oběť ten druhý stojí.

ze to, co chci od zivota predevsim, jsou deti. Pokud bych byla v situaci, ze by mi biologicke hodiny tikaly uz hodne hlasite (ve 29 to jeste neni tak strasne akutni, idkyz..) a partner dite nechtel, tak bych asi volila rozchod a poridila bych si dite bez partnera a toho resila pozdeji. Ja vim, je to trochu "nerozumne", ale to by bylo az krajni reseni (vek kolem 35). Irenko, ty mas jeste cas projednat to jasne s partnerem, pripadne se s nim rozejit a najit si nekoho jineho.Ale rozhodne si neporizuj dite do vztahu, kde to chces pouze ty. To je lepsi byt s ditetem sama a partnera resit pozdeji.