Jo! Kráčela jsem k setmělýmu parku, snažíc se popohnat megalínou Sashu, která odmítá běhat, i kdyby se pár metrů od ní procházel drzej holub nebo nenáviděnej zástupce koček, takže se plouží stylem „těhotná domovnice“ a zvenku to vypadá, jako by venčila ona mě. Už z dálky jsem slyšela Profesorčino zvučné: „HonzoooOOOOO, HonzzzzOOOOOOOOO,“ kterým volá na svého psa, jenž, nedbajíc řevu a navzdory svému věku, ladně pobíhá po dně příkopu u plotu a hledá, nachází a bleskovou rychlostí žere nejrůznější odpadky,
aby se poté, co Profesorce dojde dech, pomaloučku vrátil a jemným vrtěním ocasu dal své paní najevo něco jako „Jéžiš, to je řevu, jako bys nevěděla, že todle dělám pokaždý, tak si už milá zlatá zvykni a neječ…" Spokojeně jsem se usmála, neboť její křik mě pokaždý uvede do stavu malýho štěstí, ve kterym takňák jasně vím, že věci jsou přesně tak, jak mají bejt (podobně se cejtim taky tehdy, když venčím s Princeznou a na úvod se ozve jeho „No ahoj, drahá,“ nebo když otevřu dveře od solárka a zpoza pultu se vynoří Teta, zavolá: „Jéje, dobrej večír, Jaruško, ahój Sašo, dáme kafe?“ či když vlezu do večerky a Honza zařve „Jarunó, máme tady tu rukolu a schoval sem ti Tejden,“ nebo když vidim před večerkou Saniťáka s Patoložkou, který už z dálky mávaj a voláme na sebe „Dobrej večír, pane prezidente, pani docentová a pani ministryně!“).
Mám ráda tyhle chvíle a speciálně tady na Smíchově, kam už patřim, přestože tu nevlastnim žádnou nemovitost, leč bydlím v pronajatém bytě.
Já totiž Smíchov miluju. Už za totáče, když jsem chodila na návštěvu ke spolužačce Bé na Anděla a chodily jsme se procházet nahoru k Nikolajce, jsem říkala, že bych tu někdy ráda bydlela – a hele – uběhlo blbejch dvanáct let a už šestej rok jsem hrdá Smíchovačka! No, já vim, že třeba pan Betty, kterej tu bydlí od roku 1948, by se mý pýše usmál a utrousil by něco o náplavách, ale to je fuk...
MILUJU
- svý venčící trasy kolem Nikolajky na Mrázovku, z Mrázovky na Bertramku a dál až nad Plzeňskou a zpátky přes Václavku dolů po schodech;
- potkávat svý sousedy, plkat o pitomostech, dřepět na parapetu, kouřit a lít do sebe minerálku;
- bejt vyložená z okna, kouřit a koukat do dvorů ve vnitrobloku, kde se proháněj psi a děti, drbou babičky a vyhřejvaj se v létě na slunci; 
- sedět v solárku, poslouchat Tetu, jak vypráví o nejrůznějších věcech, zatimco Princezna telefonuje, drbe Sashu na břiše nebo tetě skáče do řeči, když se dohadujou o nejlepšim receptu na omáčku;
- postávat u lavičky v parku, na který sedí Sasha, a společně s Profesorkou rozebírat nenovější filmy, různý knížky, herce, zpěváky anebo naše lásky, šance, příběhy a upíjet u toho kořalku z malý placatice;
- procházet kolem domu, odkud na mě z balkonu poštěkává Princeznina vlčanda a já vim, že se za chvíli objeví někdo z kluků a bude volat „Poď na kafe – na polívku – na večeři – na filmy – na drby“ a já pudu, páč maj dobrý kafe, dost místa na gauči a ohromnou sbírku filmů i drbů;
- podupávat pod okny Patoložky, která hulí, opřena o parapet, zatímco její manžel vykukuje za záclonou a ostře a vtipně glosuje povídání svý ženy;
- jarní i letní válení sudů na jednom místečku na Mrázovce, kdy zapomenu na to, že sem „zralá pani“ a válim se, čuchám trávu a kytky, koukám do nebe a místo mraků vidim různý tváře a zvířata a věci a směju se na plnou pusu jen tak, bez důvodu;
- ranní cigáro s pány Betty a Františkem, jimž je dohromady 160 let, pamatujou věci, který já ne a rádi mi je vyprávějí, zatímco pan František obdarovává naše věčně hladový psy dobrotama, který nosí v kapsách;
- noční posedávání v trávě a koukání na měsíc, kterej se vždycky chvíli po půlnoci ukáže nad korunama stromů...
Tohle a ještě další věci sou mý šťastný myšlenky, který si dávám do pomyslnýho pytlíku jako ten děda v Hookovi svý duhový kuličky a vytahuju je vždycky, když mě drobet se*e svět. Tak jsem je teď vyklopila, abyste věděli. A včera mi řikal domácí, že na Smíchově furt stoupaj ceny nemovitostí i pronájmů (dělala jsem, že neslyšim), páč se tu furt staví a je tu hezky.
Tss, to já přeci vim dávno a vy teď taky!
ROSEANNE
