Viděli v něm spíše filutu, který myslel především na vlastní výhody a byl de facto zbabělec. Více než dva tisíce let později upírali režimu poplatní spisovatelé a historikové poúnorovým československým emigrantům čestné politické motivy k odchodu za hranice: “Ambice poúnorových emigrantů na toto čestné označení jsou marné, reakční cíl zvrátit chod společenského pokroku je staví před perspektivu každé reakční emigrace, totiž úplné odloučení od živého národního organismu, zmrtvení a nakonec rezignovaná perspektiva zániku, asimilace, tedy osud vystěhovalecký“ (1)

      Pravý opak byl  pravdou, nebot to byl právě exil a život uprostřed jiných kultur, který zesílil v Alter egu vědomí národní identity. Národní identita, žitá uprostřed národního společenství, je všední samozřejmost, začasto zneužívaná jako politické dráždidlo a žurnalistická floskule; v exilu je nové situaci vystavená identita důvod ke kritickému sebezpytu.

     Zabráni každý do svých myšlenek, mlčky opuštěli podřipskou krajinu. Měli naspěch, neboť na druhém kopcovitém konci okresu se nemohla oprasit chovná prasnice. Čedičová kupa Řípu s románskou rotundou svatého Jiří na vrcholu jako milostně vzrušenou bradavkou ženského prsu pomalu mizela za obzorem. Tato nezaměnitelná silueta rodného kraje byla pevně vryta do paměti Alter ega a provázela ho na cestách po celém světě. Je to ale dnes tentýž rodný kraj, který před desítkami let opustil? Nemámí ho jen optická kulisa? “Nikdy nevstoupíš do téže řeky“, napsal před dvěma a půl tisíci lety Herakleitos z Efesu. Nikdy do ní nevstoupíš dvakrát, protože turbulentní říční proud přivádí neustále nové molekuly vody a částice jí nesené k tvým nohám. Voda vře, klokotá a mísí vodní organismy do nespočetných konstelací a oblázky na dně řečiště se kutálí, aby v nekonečně dlouhém čase zakončily svoji pouť z hor do moře. Také říční břeh se mění, jeho formy však pomaleji podléhají zubu času. I tvé nohy, vstoupivší do proudu, nejsou tytéž jako před desítkami let, protože substance kostí se pozvolna vyměnuje ve čtyřletých cyklech, klouby se opotřebovávají, kožní bunky nejsou starší než několik týdnů a na povrchu nepřežijí dvacetčtyři hodin.

     Nikdy nevstoupíš do téhož města. Ulice, domy a parky vytvářejí podobně jako břeh pomíjivou kulisu pro efemérní tok lidských životů. Nikdy nevstoupíš do téže kavárny. Pod novou tapetou, na čerstvě potažených křeslech, kde dříve sedávali na vrzavých židlích literáti a herci protějšího divadla, sedí skupinky turistů a jejich konverzace se točí kolem jiných témat, než kterými žila tvoje generace. U stolků u okna hlaholí mládež češtinou, která má jiný přízvuk a jinou melodii, než jakou mluvíš se svou manželkou, nebo v úzkém kroužku krajanů. Mladá šatnářka a neznámý vrchní se na tebe dívají cizíma očima a ty jasně cítíš, že jsi nevstoupil do téže řeky, do téhož města a do téže studentské kavárny a že i systém tvých tělesných buněk a tvůj mozek reaguje jinak než před mnohými lety... 

     Václav byl plně soustředěn na jízdu. Slunce se skrylo za mraky, počalo sněžit a nové vrstvy sněhu překrývaly ujetý ledový podklad. Chumelenice houstla a obloha se snížila takřka k zemi. “Reklonování našich, po léta odděleně žijících individuí, bude spjato s hlubokým zásahem do tvé i mojí identity“, nahlas přemítal Alter ego: “Co kdyby se z toho vyvinula schizofrenie? Nerozešly se naše hodnotové systémy? Nesmíme postupovat ukvapeně a napřed desenzibilizovat naše tkáně, abychom zabránili nekrózám a odvržení orgánů. I ten nejpečlivěji připravený experiment může přinést neočekávané komplikace, tím spíše, jedná-li se o hodnocení a srovnávání dvou lidských životů a o jejich zpětné převedení na společného jmenovatele.“

      Tudor stoupal vlnovkou silnice do lesnatých vrchů, jeho ojeté pneumatiky se dostávaly do kolize s popraškem sněhu, bojoval s tvořícími se závějemi, jeho jízda se podobala koktání, v závěji vázl, na ledovici zrychloval, až se před Smečnem sešoupl do příkopu. Alter ego pocítil prudkou bolest v zápěstí. Bylo poledne, ale tma jako v pytli a tmavou deku oblohy rozťal blesk sledovaný zahřměním. Tudor ležel na pravém boku a jeho točící se kola připomínala nesmyslně kmitající nožky brouka, převráceného na krunýři a bezmocně vzhlížejícího k nebi.

     Alter ego zalomcoval vzpříčenými dveřmi, zmocnila se ho panika, vyvolaná tím, že na něm ležel bezmocný Václav. Proboha, co se s ním stalo! Je snad zraněn, nebo...? Alter ego nechtěl tu myšlenku domyslet. Musí ven z vozu a za každou cenu přivolat pomoc pro bezvědomého Václava. Ven, ven, ven z vozu, to byla jeho jediná myšlenka. Probůh, proč se sem vrátil, vždyt se už nikdy nedostane zpátky do svobodného světa!

     “Prosím tě, proč tady tlučeš pěstí do pelesti a házíš sebou ze strany na stranu?” zdáli slyšel Václav manželčin hlas. Scenérie příběhu se pomalu měnila. Tudor nabyl tvaru postele a vzpříčené dveře nahradila hrana pelesti. Za otevřenými okny se ozývaly každodenní zvuky probouzejícího se jitra...

*

     Emigranský sen, horror nocturnus jako skupinový fenomén kolektivně zraněné české duše se vtíral v nesčetných variantách takřka do všech emigrantských ložnic. Zpočátku častěji, později v důsledku prohlubující se integrace s novým prostředím se poznenáhlu vytrácel, až s pádem železné opony zmizel úplně. Sen byl podvědomý prostředník, hledající kontakty k nezapomenutelnému domovu. Překonával pohraniční zátarasy pokořené země, nedbal zákonitosti času a prostoru a povznášel se nad přírodní zákony a pravidla logiky. Jeho stereotypní scenario vyjadřovalo emocionální rozpolcenost emigrantovy duše, toužící po styku se starými přáteli a hluboký děs před komunistickou klecí, z níž není úniku. “Touha každého exilu je, aby přestal být exilem”. (2)

     Na česko-bavorské hranici, kterou donedávna střežili českoslovenští samopalníci, jakoby každým okamžikem očekávali vypuknutí třetí světové války, vlaje modrá evropská vlajka s dvanácti zlatými hvězdami, symbolem dokonalosti, úplnosti a jednoty. Byl by to vhodný dějinný rámec pro vyhodnocení experimentu Václava a Alter ega a pro jejich reklonování? Na Hradčanech vlajka Evropské unie však ještě nevlaje, protože současný český prezident brání na Blaníku národní identitu husitským štítem a také neví, jak sám prohlásil, kam hradní domovník evropskou vlajku založil. Snížená kapacita paměti nespolehlivého domovníka může být následek Alzheimerovy choroby, anebo též politického záměru, což by bylo horší. Pravděpodobnější diagnóza prezidentova husitského anachronizmu je tak zvaný kohoutí syndrom, což je nepřekonatelné nutkání obsadit místo na vrcholku kopky hnoje, byť by tato byla sebemenší a nedělit se o kopeček s kohouty, kteří by mohli mít mohutnější hřebeny. Slepičkám se to prodává jako starost o národní identitu. Vést monology proti Evropské ústavě z kopky domácího dvorku je snadnější, než ze druhé až třetí řady mezinárodních setkání, kde náš představitel pravidelně a dosti osaměle zasedá, jak vidno na evropských televizních dokumentacích.  Sedí tam s ním i Česká republika. “Demokracie není událost, je to proces. Mysleli jsme si, že když země jako Česko měly kdysi demokracii, mohou se při první nabídnuté příležitosti zkratkou vrátit zpět. Ale to nejde. Padesát let komunismu vykonalo své. “ (3)

      Společenské předpoklady pro reklonování Václava a Alter ego v jednu bytost ještě nedozrály. Vyhodnocení pokusu je odloženo na neurčito.

Václav Chyský, Německo

Sen je divadlo,

kde snící je scénou, hercem, nápovědou,

režisérem, autorem, publikem i kritikem.

                                                                                                     Carl Gustav Jung : Člověk a duše

Poznámky:

1)    Jan Křen: Do emigrace, Naše vojsko, Praha 1963, str. 16

2)    Antonín Měštan: Exilová literatura, v Češi za hranicemi na přelomu 20. a 21.stol., Sympozium,

        Praha 2000, str. 157, ISBN 80-7184-932-4)

3)    Madeleine Albright, Lidové noviny, 31.05. 2004    

linkuj.cz vybrali.sme.sk