Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

     Oni že to nevadí, hlavně, ať nechám jet chlazení, všechno že bude v pořádku. Čekám. Už je po půlnoci, každé dvě hodiny volám servis, oni říkají – zamkni se v traku a čekej. Čekám tedy, čekám... V půl druhé se objeví můj zachránce. Zastavil v křižovatce, vytáhl lano a ze všeho nejdřív mně vytáhl z kopce na rovinu do křižovatky. Přitom na tři čtvrtě hodiny úplně zablokoval dopravu a bylo mu to fuk!. Já vůl musel zastavit na červenou!! Poručil mi sedět v kabině a ani nedutat a já mu rád vyhověl. Najel pak těsně přede mně, zahákl lana za přední osu, nadzvedl trak, uvázal můj přední náraznik k mohutné traverze na jeho traku a vyjeli jsme. Já seděl ve své kabině, houpal se jak na houpačce a zapisoval si do notýsku, kudy jedeme. Byl to ten nejlepší nápad, jaký jsem toho roku měl. Stál jsem na rohu 170. ulice s Broadwayí a nemínil jsem anabázi hledání Broadwaye absolvovat někdy znovu. 

     Jeli jsme dlouho, viděl jsem ulice, kde mi šel mráz po zádech, ohně v sudech a u nich podivné lidi, v oknech domů ani světélko, nad námi most dálnice nebo vlaku – ono je to nakonec jedno. Vyjeli jsme odtamtud a najeli na mou starou známou dálnici. Kus po ní a pak kus po ulici, zastavili jsme v druhém pruhu, u chodníku totiž není místo. Řidič mi řekl, ať si s tím nedělám starosti a jdu spát, bát že se nemusím, ale dveře ať mám zamčené.

Ráno jsem zjistil, že stojím na poměrně živé hlavní ulici, vysloveně blokuju provoz a nikomu to nevadí. Řidiči aut uskřípnutých u chodníku za mnou vyjeli po chodníku na nejbližší roh. Přes ulici byl servis a tam mi řekli, že můj kardan má atypické rozměry a že ho nechali někde na zakázku vyrobit. Pozdě odpoledne byl můj trak konečně spravený, zaplatil jsem pomocí Comcheck (o tom už jsem se zmiňoval), a přišel čas nového útoku na Manhattan.

     Znovu po dálnici na západ, znovu Amsterodam, ale to už jsem věděl, nechal jsem si to podrobně vysvětlit, kudy na Broadway. Našel jsem ji snadno, ale: Co mi dosud nikdo neřekl a já netušil, bylo, že v systému newyorských,  přísně pravoúhlých ulic, je Broadway výjimkou, vede totiž šikmo... To by moc nevadilo, pokud ovšem nechcete udělat to, co jsem měl v úmyslu já, totiž jet rovně. Vždy když Broadway kříží jinou ulici, sever – jih, je ve středu toho X parčík a hlavně ozdobný plot;  rovně prostě nelze. Musel jsem lehce doprava, příští ulici doleva a zase doprava na Broadway. Určitě existuje jiný způsob, jednodušší a rychlejší, ale netroufl jsem si to zkoumat. Newyorské křižovatky jsou další věc, kterou jsem se teprve musel naučit. To, že na semaforu je červená, nevyvede chodce z rovnováhy, mašírují dál. Čekám. Pak mám červenou, oni si klidně přecházejí, pak mám zelenou a proud se nezastavil. Koukám, jak to dělají ti vedle mne, jak je to jednoduché. Pomalu se rozjedou a lidi ucuknou. Zkusil jsem to taky a oni fakt ucukli! Jen jednou jsem musel zase dupnout na brzdy, to když jsem zahlédl, jak těsně před mým oknem se pohybuje kulich. Zbytek toho černocha na kole nebyl vidět, neucukl, měl nejspíš silnější vůli než já J. 

     Konečně je tu moje Grand Street, samozřejmě jednosměrná a samozřejmě v protisměru. V tu dobu už jsem tak otrlý, že klidně jedu dál, na dalším rohu doprava a jsem uprostřed davu aut jedoucích do Holland tunnelu. Ústí vidím před sebou, i s výstražnými značkami, že tunel je jen 12 stop a 6 palců vysoký (381 cm), přesně o stopu míň (30cm), než jsem já.   Prodral jsem se nějak ke kraji, odbočil doprava a pak ještě jednou, konečně jsem v Grand Street, ale utrpení stále není u konce. Ve vjezdu do dvora, do kterého potřebuju zacouvat, je požární hydrant. Ne uprostřed, u kraje, ale přesto tak šikovně, že nemám šanci. Nechal jsem tam tedy trak stát a šel se zeptat dovnitř, jak to dělají jiní. Dostal jsem dobrou radu: Mám přijet v protisměru, pak to jde.

Byl jsem rozhodnutý to udělat, ale mnohem později. Byla právě doba odpolední špičky, ulice plné lidí jedoucích z práce, musím tedy  počkat, ale někde úplně jinde, tady blokuju ulici. Najednou se stal zázrak, od chodníku odjelo zaparkované auto, přesně proti „díře ve zdi“ do "mého" dvora. Rozhodnutí bylo dílem okamžiku. Na protější straně ulice je tiskárna, také se dvorem. Vjel jsem tam a nacouval přes ulici, skrz tu díru ve zdi, do mých vytoužených míst. Vykládání bylo jako vždycky: spousta dřiny, ale protože tohle byl opravdu malý podnik, nebyl tam ani vůbec nikdo, koho bych na to najal. Naštěstí mi pomohl nakonec jeden z místních pracovníků…

Michal Málek, Boise, Idaho

linkuj.cz vybrali.sme.sk