Z této unikátní směsi vznikli Václavové dva -  mateřská bytost a její klon Alter ego. Experiment nebyl zcela bez rizika, neboť Václavovi bylo čtyřicet let a v tomto stáří se již na dědičné hmotě projevují známky stárnutí a defekty, pro klonování nevýhodné. Václav věděl, že život je šance, nabízející různé alternativy, nekonečné množství  životních situací a z nich vyplývající nespočetný řetěz kauzalit, motivů, jednání a náhod. Každé narození v sobě skrývá celý vějíř možných biografií. Avšak všechna lidská individua od té doby, co se člověk stal myslící bytostí mohla v rozhodných chvílích realizovat jen jednu z  alternativ. Vpravo nebo vlevo, nahoru nebo dolů, hot nebo čehý. Jen buď anebo! Když to vyšlo, bylo dobře, svedlo se to na příhodné postavení hvězd a když rozhodnutí ústilo do katastrofy, pak to byl kismet či predestinace, pro kterou teologické školy vymýšlely ty nejroztodivnější konstrukce.

     Václav a jeho klon Alter ego to chtěli chytit za jiný konec. Cílem jejich genetického experimentu bylo zjistit, co ze svého života vytvoří individua totožné dědičné podstaty v podmínkách různých společenských řádů, v jaké míře se podílí na formování osobnosti dědičnost a jaký podíl připadá na vliv vnějšího prostředí. Korelace faktorů dědičnosti a prostředí je nekonečný zdroj diskusí mezi psychology, sociology a genetiky. Václav a Alter ego si hodili korunou, Václav prohrál, zůstal doma ve společnosti zaživa pohřbené, jejíž funkcionáři periodicky přiznávali chyby, které spáchali v nedávné minulosti, aby autoritářsky plánovali chyby nové. Občas svedli ten svrab na někoho, kdo mezi tím umřel, nebo koho se chtěli zbavit. Václav měl dojem, že měl co dělat s notorickými alkoholiky, kteří se po opici vyzvraceli, pokecali si košili a kalhoty a poblili se znovu, až ty hadry nebyly k nošení. Smrděli na dálku, ale vedli při tom prorocké řeči...

      Česká země spala jako Šípková Růženka, nesnila však na růžích, ale s noční můrou na hnoji. Václavův život byl nepřestávající obranou proti polypu neschopnosti a netečnosti, prorůstající celou společnost. Může se však jednotlivec natrvalo vzpěčovat vlivu všudypřítomných ideologicky naroubovaných vzorců myšlení ? Bude schopen se jich jednou zbavit? Bude jeho občanské vědomí v případě změny politické situace v Evropě slučitelné s vědomím občanů, kteří žili mimo dosah komunistického systému? Vždyt oba – Václav i Alter ego – plánovali, že se opět jednou reklonují v jedno individuum. Tkáňové testy však předem musí přešetřit, zda původně totožný genom nepodlehl mutacím vlivem rozličného životního prostředí. Bylo by tragické, kdyby imunobiologické procesy vedly při reklonizaci k vzájemnému odvržení orgánů.

     Václav se probral ze svých vzpomínek, nastrkal porodnická fidlátka do kufru tudora, nabídl Alter egu místo vedle sebe a na ledovici rozjel vetchého oldtimera k dalšímu případu (což nebylo tak jednoduché, protože se ojeté pneumatiky na kluzké vozovce vehementně protáčely). Projížděli návsí. Po obou stranách silnice šedivěla oprýskaná stavení staletých selských usedlostí, kolektivizací deklasovaných na ustájovací a skladovací prostory. Původní majitelé byli vysídleni do jiných krajů se striktním zákazem návratu. Třídní justicí odsouzení a v pracovních táborech internovaní sedláci, kterých bylo na desetitisíce, se na socializaci vesnice mohli dívat jen přes ostnatý drát. Byl to vnitročeský odsun padesátých let. Na zdech bývalého velkostatku – nyní strojně traktorové stanici – si zahlodal zub času s největší chutí. Na štítu selského baroka bylo možno studovat obnaženou strukturu zdiva minulých staletí. Z vrat bývalé kaple se ozývalo bučení jalovic. V padesátých a šedesátých letech stávaly ve stájích velkostatku na kost vyhublé krávy, které končívaly svůj život na sanitních jatkách, aby jen o několik dní předešly uhynutí následkem tuberkulózy...

     Při překotné kolektivizaci zemědělství nebyl čas na preventivní zdravotní zkoušky a proto při svodu do společných ustájení stačila jen jedna kráva s otevřenou tuberkulózou a za rok byl nakažen celý kravín. Ve Václavově rajónu bylo 90% stavu hovězího dobytka nakaženo tuberkulózou. Politický úkol rozkulačení byl splněn bez ohledu na hospodářské škody, zdravotní stav dobytka a tím i lidí. Hřbitovní zeď, lemovaná tújemi zakrývala rodinnou hrobku Václava a Alter ego. Tři generace spočívaly za zdí a Alter ego přemýšlel, zda je domov jen tam, kde leží předkové. Je to jen jediný možný domov, jediná možná vlast? Nenachází vyhnanci, vystěhovalci a exulanti vlast též v nových bydlištích, kde získali přátele, kteří jim pomohli zapustit kořeny do nové půdy a kde doprovodili – již díky tomu, že zestárli – na poslední cestě více přátel než ve staré vlasti?

     Vlast je pojem, sémanticky a etymologicky spojený s vlastnictvím a vládou. Vlásti (vládnouti), vlastniti, vlastnost, vlastenec – všechna tato slova mají stejný kořen. Vlastní občan vlast anebo si činí vlast nárok na občana? Socialistická vlast si občana, jeho činy i myšlení přivlastňovala absolutně, denně ho znásilňovala ideologií a diktaturou rituálů. Zbývá v takové vlasti ještě prostor pro spontánní vlastenectví?

     Také Alter ego zpytavě pozoroval na biografickém myšlenkovém filmu desítky let, žitých mimo původní domov. Jeho paměť mu promítala životní periodu od chvíle, kdy skočil do neznámých vod a musel v nich plavat. Konečně to mohl někomu sdělit, a kdo ho mohl pochopit lépe než jeho druhé já – Václav. “Můj úděl byl možné zajímavější“, řekl tiše Alter ego, trpící lehkými pocity výčitek svědomí. „Nemysli si, že můj život postrádal rizika. Začínal jsem ve společenském vakuu, vykořeněn z důvěrného sociálního zázemí, bez styku s rodinou a přátel, jimž jsem se neodvažoval psát. Cizí řeč mne obklopovala po celý den a brněla mi v hlavě ještě ve spánku. Nové zaměstnání, do kterého jsem se musel zapracovat, zvyšovalo existenční nejistotu a vyvolávalo deprese.

     Kulturní šok, ten náhlý přesun z jedné společenské a jazykové kultury do druhé, se však projevil jako studna mladosti, zabraňující middle age crisis, psychický jev pramenící z tupé sytosti, bezvýchodnosti a nudy. Jenom jedno jsem v exilu nečekal, totiž že mne tam v hojném počtu dohoní straníci a budou se tvářit jakoby nic...“

Václav Chyský, Německo 

linkuj.cz vybrali.sme.sk