Zíralo na nový, chladný, hranatý, neuvěřitelný svět do něhož bylo uvrženo z  příjemně teplé, měkké, nevidoucí temnoty. Dánská chovná kráva, koupená za dolary a požívající tak privilegia valutových cizinců, ležela vysílená porodem s hlavou stočenou k rudé amorfní huspenině. Poporodní bolesti byly tak silné, že dánka vytlačila po teleti i dělohu, onen malinový vak, posetý stem bradavičnatých karunkul.

     Bylo nedělní dopoledne. Václav držel na veterinárním středisku pohotovostní službu. Právě se nasnídal, když zootechnik Koštál zavolal k výhřezu dělohy. Předchozí noc byla milosrdná, Václav se do růžova vyspal, žádný nutný případ. Nastartoval vetchého, okresem vyřazeného tudora, za kterého minulý týden zaplatil pět tisíc korun a vyrazil do mrazivého dne, prozářeného sluncem  Konečně se stal po patnácti letech služby vlastníkem auta. Nebyl sběratelem oldtimerů, to je luxusní koníček, ale co mu zbývalo, na nové auto neměl. Ještě mu v hlavě brněla včerejší rozmíška s okresním, který mu chtěl ze zrezavělého oldtimeru odebrat sadu klíčů, že prý nepatří k ceně auta. „Závistník žloutne a hubne, když sousedův majetek vzkvétá“, napsal hexametrem antický básník Horatius, neboť se rmoutí nad ziskem druhého jako nad svou škodou, i kdyby šlo jen o rezavé klíče.

     Mrazem ztvrdlá plastiková zástěra přilehlá na zvěrolékařův nahý hrudník dala rychle zapomenout na státní bleší trh s vyřazeným vozovým parkem a pohled na rudý vak uspořádal veterinářovy myšlenky jiným směrem. Nejdříve dal znecitlivující injekci nad kořen ocasu, aby se dánská červenka uklidnila, přestala nutit a zůstala ležet. V leže se děloha reponuje klidněji. Levou rukou s prsty zatnutými do nozder přitlačoval cikán Lájoš dánce hlavu k zemi a pravou paží objímal její zátylek, tisknuv dolů pahýl pravého rohu.

     “Prečo nemajú tie dánske kravy rohy?“ lamentoval Lájoš, “to je akoby z bicykla odmontovali riadítka...!.“ Václav ležel na pravém boku a levou pěstí, omotanou čistým ručníkem, obezřetně tlačil rudou malinu tam, kam patřila, totiž zpátky do pánevní dutiny. Vyhřezlá děloha se chová jako svéhlavé zvíře, sotva zasuneš jeden cíp, na druhé straně ti vyklouzne větší. Je to zápas se slizkým živočichem, vyžadující nesmírný cit, jinak protrhneš křehkou sliznici a svalovinu, pěst se octne v pánvi a děravý zraněný měkkýš beznadějně zhyne mimo svou přirozenou ulitu. Můžeš se obléci, napsat krávu na nucenou porážku a sám poražen, sledován výmluvnými pohledy pomocníků, opustit stáj. Proto reponuj opatrně, centimetr za centimetrem, chvíli pěstí, chvíli otevřenou dlaní, tlač a povoluj v rytmu měkkýšových stahů.

     Plastiková zástěra již dávno ztratila svoji mrazivou tuhost pod potůčkem teplého Václavova potu, měkkýšova slizu a vlahých čůrků dezinfekčního prostředku. Lidské a zvířecí výpotky se mísily, potřísňovaly obličej a pod zástěrou zvlhčovaly kalhoty a zvěrolékařovo spodní prádlo. Venku před kravínem zastavilo vedle antikvárního tudora auto, jakási zahraniční značka. V otevřených dveřích se srazil venkovní mrazivý vzduch s teplým stájovým pachem a mlžným oparem vstoupil do kravína městsky oblečený muž. Byl stejně starý jako Václav. Clona páry se jaksi nepřirozeně poutala k jeho postavě. Přesto, že bylo možno rozlišit téměř každou nitku jeho obleku a každou vrásku v jeho tváři, byl takřka zamlžen, jakoby se pohyboval za mléčným sklem. Cosi magického vniklo s příchozím do kravína. Oči Lájoše a dědečka Košťála, upřené dosud na vzdouvajícího se měkkýše, vzhlédly k příchozímu.

     “Ne, to není možné, doktore, přeci nefantazíruju, to je váš dvojník!“, vyjekl dědeček. “Máte pravdu, dědečku, rád Václavovi pomůžu“, řekl dvojník. „Počkejte okamžik, skočím si pro holínky, montérky a zástěru, co visí na dveřích mléčnice – vždycky tam přeci visely“, rozhlédl se příchozí a zmizel v mléčnici. Vzápětí se objevil převlečený, bílou plastikovou zástěru na nahém hrudníku a rutinovaně přilehl k Václavovi s druhé strany rudého pytle. Souhra čtyř zvěrolékřských rukou rychle překonávala odpor vzpurného měkkýše v souhlasném rytmu s přílivem a odlivem děložních stahů a vehnala ho do těla dánky soutěskou porodních cest. Václav a jeho dvojník si oddechli a s pocitem dobře vykonané práce se na sebe usmáli. Ještě zašili pochvu vaginálními sponkami, Lájoš se zootechnikem podložili dánčinu záď šikmým dřevěným můstkem, aby zmírnili poporodní stahy. Dánka bude zachráněna. Dědeček Košťálů odešel do mléčnice umýt gumové holínky od zaschlé krve a nalepené slámy. Byl dokonale zmaten, stále ještě nevěřil svým očím při pohledu na dvě totožná individua, nežertoval jako obvykle, chvatně si zapálil cigaretu, poděkoval za úspěšný zákrok, podepsal účet a odešel k nedělnímu obědu. Lájoš ještě zůstal v kravíně. Podával dánce z  kýblu teplý otrubový nápoj. Kráva s chutí pila a děložní stahy se uklidňovaly. Lájoš se posadil na stoličku, pozoroval krávu a tele a spokojeně bafal partyzánku.V kravíně opět zavládl klid věčného přežvykování, přerušovaný jen občasným zařinčením řetězů.

      Václav se se svým dvojníkem neviděl dobrých dvacet let. Neměli o sobě zprávy, nepsali si a netelefonovali, protože nad stykem domova s emigranty bdělo oko a ucho cenzorovo, které s inkviziční neúprosností vyžadovalo lítost a sebekritiku nad politickým pomýlením pražského jara. Kádrovákům chránícím ideologickou sevřenost socialistické společnosti byly předkládány dopisy, v nichž se přátelé a příbuzní z existenčního strachu zříkali nehodných synů a dcer národa opustivších vlast. Nastalo lámání charakterů, nebylo vidět záblesk světla na konci okupačního tunelu. 

     O to větší bylo Václavovo překvapení, že se jeho dvojník, jeho Alter ego náhle a bez ohlášení objevil v republice, tak dokonale izolované od ostatního světa zátarasy, ostnatými dráty a ideologicko-politickými bariérami. Václavovi při pohledu na dvojníka připadalo, že zírá do zrcadla. Přemoženi dojetím ze setkání po tolika letech se obě geneticky totožná individua bratrsky objala.

      Ve Václavově paměti se bezděky počal odvíjet dokumentární film, počínající nekonečnou kolonou vojenských nákladních aut a pancéřových vozů, rachotících za šerého rána 21. srpna 1968 náměstím malého středočeského městečka. Václav tehdy s přítelem Pavlem vyběhli na zvonici kostela svaté Kateřiny a zvonili jako divocí na poplach, jako když město ve středověku zachvátil požár, nebo když se blížilo nepřátelské vojsko. Dobová politická karikatura “zprava dobrý, zleva tanky“ se po týdnech nadšení a nejasném blouznění národa o svobodě zmaterializovala v půlmilionovou okupační armádu. Tankový pluk nezvaných hostí se utábořil se svými pancéřovými vozy na poli za veterinárním střediskem a namířil kanóny na československá kasárna. Ti Sověti vypadali ve svých uniformách tak, jako v pětačtyřicátém. Na jejich stejnokrojích se nic nezměnilo. V šedesátém osmém to však nebyli staří ostřílení frontoví mazáci, ale vyhublí vyjevení kluci v rubáškách a vypasení oficíři s kabáty až na paty. Veterináři koukali plukovním kuchtíkům záchodovým okýnkem veterinární ošetřovny přímo do polní kuchyně. Byla to již druhá okupace za Václavova poměrně mladého života.

     Ukládání životních zážitků do autobiografické paměti je nezávislé na naší vůli, jsme mnohdy překvapeni, jaké nicůtky se náhle vynoří z dávno zapomenuté minulosti a na důležitá fakta si ne a ne vzpomenout. Kdo je zodpovědný za naší děravou paměť? Když evoluce modelovala lidský centrální nervový systém vyhnětla výklenky pro paměť v hippocampu a amygdale, orgánech sídlících ve středním mozku, zcela svévolně rozhodujících o tom, který vjem založí do archivu nebo který zatratí a z jakých střípků sestaví naši biografii. Na tyto lajdácké a samolibé neuronové archiváře paměti není spolehnutí. Jsou to výborní pomocníci demagogů a Velkých bratrů, kteří využívají black holes naší děravé paměti k manipulaci dějin. Avšak pozor, my nejsme jen obětní beránci naší fušerácké paměti, která byla přírodou určena pro biologické zachování druhu a nikoli pro sepisování historických pojednání. Jsme též pachatelé, dovedně vytěsňující, nebo modifikující nepříjemná fakta, na které si nechceme vzpomenout. Tak to činí paměť jednotlivce i kolektivní paměť národního společenství.  

     Jsou události, které se stávají křižovatkou života a takovou událostí byla i okupace v srpnu 1968. Pomyslný miniaturní režisér, akribicky promítavší ve Václavově mysli dokumentární film přepadu Československa zastavil odvíjení filmu u osudového rozcestí, kdy se Václav rozklonoval do dvou geneticky identických individuí...

Václav Chyský, Německo 

linkuj.cz vybrali.sme.sk