„Jestli jsi přes noc nezměnila názor, tak co říkáš, že bychom vyrazili na běžky? Teda jestli na to máš ještě odvahu,“ zasmál se můj přítel. „Nerozmyslela sis to?“ Vzpomněla jsem si na své běžkové extempore z doby školního lyžařského výcviku a v duchu se usmála. Dostali jsme tenkrát školní lyže, velikost jednotná – odhadem tak dva a půl metru, školní boty, velikost též jednotná – asi osm až devět, zatímco většina nás neměřila víc jak metr sedmdesát a nožky jsme měli ve velikosti pět až šest. Někteří i méně. Vyfasovali jsme dva vosky – jeden červený, druhý modrý. To, že kromě barvy mají i jiné odlišnosti, jsme zjistili až při vyhnání z ráje. Páni učitelé naplánovali pro nás, povětšinou neběžkaře, asi patnáctikilometrový okruh, končící nahoře na svahu u vleku. Zatímco polovina z nás padala vesele do sněhu hned napravo od stopy, hned zas nalevo, protože jejich vosk z nich udělal neřízené střely řítící se rychlostí namydleného blesku i na rovině, druhá polovina zase padala na opačné strany a pracně z lyží každé dva kroky odklepávala nánosy sněhu, co se lepily k navoskované skluznici jako maxipodpatky. Člověk by netušil, jak se může zapotit při neustálém padání do ledového sněhu a následném zvedání se, dokud si to sám nevyzkouší na vlastním těle. Rázem nám všem bylo jasné, proč jsme si měli obléct jen tenké větrovky. Když jsme na závěr stanuli nahoře na Hajcabáku, asi o pět metrů níže od místa, kde se vystupuje z vleku, a dostali jsme povel sjet dolů a kolem cesty se vrátit do chaty, naštvaně jsme zuli běžky a kopec potupně sešli pěšky. Našim velitelům muselo pěkně znít v uších, jak jsme je, mokří a zničení, v duchu proklínali. Po vzoru wordového dokumentu jsem tedy tuto nemilou historii celou označila a ťukla na klávesu delete a veškeré vzpomínky na dosavadní pokusy o běžkování jedním rázem vymazala z paměti.

     Vybavila jsem si, jak jsem před rokem začala nevinně koketovat s myšlenkou, že to na běžkách zkusím znovu. Dlouho, předlouho jsem se rozhodovala, než jsem sehnala v okolí svých známých spřízněnou duši, která by to chtěla zkusit se mnou. Až jednou. Umluvila jsem kamarádku, večer nad vínkem jsme vytyčily trasu, vypůjčily běžky z půjčovny a domluvily se na neděli, kdy vyrazíme. V sobotu se však sluníčko začalo probírat ze zimního spánku, zatopilo a povolalo oblevu (není divu, byl skoro konec zimy a jaro se hlásilo nastoupit do služby). Přes sobotu nám tak sníh roztál a nezbylo, než v pondělí jít lyže vrátit zpět do půjčovny. Na trávě nebo na blátě se nám to zkoušet nechtělo, nevěřili byste, jak ty sedmikrásky děsně dřou J.

     V duchu jsem se tedy zasmála a zajásala. Na rozdíl od studentského sexu bylo nejen s kým a s čím, ale i kde! „Samozřejmě, že jsem si to nerozmyslela!“ vykřikla jsem jako skautík. „Jen se obléknu a můžeme vyrazit.“ Věnovala jsem letmý pohled teploměru venku za oknem, aniž bych naměřené teplotě věnovala víc pozornosti. Stejně od doby, kdy spadl ze třetího patra vinou špatné hmoždinky, ukazoval setrvale mínus patnáct, i když v létě pařilo slunce tak, že jsem na parapetu mohla smažit volská oka a plastové misky na něj položené se začaly rozpouštět. „Tak fajn. Asi tak za půl hodiny jsem u tebe, běžky vezmeme u našich a vyrazíme. Plánoval bych nějakou nenáročnou trasu pro začátek, vyjedeme nahoru na Pohořany, sjedeme do Jívové a zase zpátky. Osm, deset kilometrů, nic hrozného to nebude.“ „Proč ne,“ odtušila jsem. „Doufám, že to zvládnu.“ Vyfasovala jsem boty o dvě čísla větší (vzpomněla jsem na školu – delete nefungovalo trvale), lyže, které se mi zdály strašně úzké a strašně dlouhé (no, nejsou to carvingy a hrany to taky nemá) a hůlky jako na skok o tyči (ale to tak je v pořádku, zlato, ty nemůžou být do pasu).

     Za oknem v autě bylo horko, musela jsem si sundat bundu a rozepnout mikinu až dolů. Sluníčko svítilo přenádherně a sníh se třpytil jako šaty posázené drahokamy. Nebe bylo nechutně chrpové.

Zaparkovali jsme auto. Aha, zdá se, že trochu fouká, napadlo mě, když jsem uviděla, jak se vedle nás ohýbá třímetrový smrk. Ouha, nešly mi otevřít dveře. Aha, tak ono fouká trochu víc, došlo mi, když jsem zabrala víc a prala se o dveře s nechutným větrem. Když jsem vylezla z auta, dostala jsem přes nos od mrazu. „No, je trošku chladněji, ale na sluníčku bude líp.“ „Je pořádná zima,“ pravila maminka mého přítele a zapnula si zip až pod krk. „No, je trochu chladněji, pravda,“ uznal můj nejdražší a zadíval se do sluníčka. „Mínus šestnáct, ale to dělá ten vítr.“ „Neboj se, až se začneme pohybovat, tak nám bude přímo horko,“ šťouchl do mě loktem. V té zimě jsem byla tak zmrzlá, že jsem se málem přelomila vejpůl jako eskymácká ponožka. „Nahoru,“ zavelel pod kopcem a my ho poslušně následovaly, přece jen bylo rozumnější se hýbat, než stát a zmrznout.

Na kopci se zastavil, sundal batoh, vytáhl foťák a udělal pár snímků. Potom ukázal rukou směrem dolů. „Cože?“ Nechápala jsem. Horko těžko jsem na těch klouzavých prkýnkách vystoupala na kopec, tak snad teď nepojedu zase dolů. „No dolů,“ vysvětlil podruhé s nechápajícím výrazem ve tváři. „Tam je stopa, přece to tu znáš. Pojedeme kolem Jedové a pak lesem směrem na Jívovou.“ „Ale jak dolů? Nemám sjezdovky,“ zaúpěla jsem. „Vždyť se zabiju.“ „Ty s tím naděláš. Nohy do pluhu a pomalu dolů. Jen dávej bacha na ty děti.“ Mrkla jsem dolů na svah, kde vesele sáňkovaly a lyžovaly a bobovaly dítka předškolního a školního věku. Zauvažovala jsem, jestli to nebude líp po zadku a běžky s hůlkama poslat napřed expres. Zatímco přítel a jeho maminka elegantně sjeli dolů, zvládajíc přitom i jakési obloučky, mě neposlouchaly ani nohy, ani běžky. Nakonec jsem však opravdu sjela dolů a bez pádu! První úspěch tu byl. Večer bude co slavit! Kolem nás, navzdory mrazu i větru, bylo docela živo. Běžkařů v obou směrech bylo víc než zajíců na poli. Dívala jsem se kolem a kolem, snažila se napodobit jejich pohyby a docela jsem to zvládla, pravda, až na sem tam malé zakymácení a ztrátu rovnováhy. Spadnout jsem si zakázala, protože jsem měla strach, že bych se nezvedla a když už, tak by to rozhodně nebylo elegantní vyskočení alá laňka a přítelův fotoaparát mi naháněl oprávněnou hrůzu.Jízda lesem byla náááádherná, jedna radost, ono to běžkování není vůbec strašné, a ta panorámata byla tááák krásná, že ani Homolkovic taková neviděli...

     Když jsme dojeli na konec lesa a stopa vedla dál přes pole, tak se ta krása změnila zase v jinou. Sluníčko se sklánělo k obzoru a sníh se třpytil, zářil a leskl. Na otevřeném poli vítr pořádně zesílil. Sníh poletoval ve větru jako mrazivá řeka, jednotlivé prameny se plazily přes bílé pole jako nekoneční hádci a proti slunci to vypadalo jako bílé studené plameny ohně. Závěje vypadaly jako písečné duny a vyjetá stopa byla okamžitě zavátá a ztracená. Zima byla neskutečná. Necítila jsem prsty na rukou a levé ucho i pod tlustou čepicí začalo odumírat. Přesto jsem se zastavila a hleděla okouzleně na ty sněhové vlny, které utíkaly přes pole ke slunci. „Jedém, nestůj, nebo umrzneš,“ probral mě přítelův hlas. Teprve nyní jsem si uvědomila tu strašnou zimu, neskutečný vítr a odumřelé končetiny. Vyrazila jsem dolů do dědiny a představa horkého čaje s rumem mě vábila jako bludička v bažině zbloudilého poutníka, leč rychlostí nesrovnatelně vyšší. Myslím, že bych v té chvíli předběhla i velblouda v trysku. Před hospodou jsem oloupala z tváře zmrzlé slzy a ostatní námrazu. Pohled na přítelův plnovous v nás vyvolal salvu smíchu, protože byl skrz naskrz zledovatělý a mohl se tak lehce olámat i s vousy. Depilace téměř dokonalá a zadarmo. Jenže se nenechal, prý raději počká, až to roztaje samo. „A to je na běžkách vždycky taková zima?“ ptala jsem se naivně. „Ne, dnes je to extrémní zima,“ přišla dvojhlasná odpověď, ale v obou párech očí blýskaly takové zvláštní ohníčky, že jsem došla k závěru, že někdy to je ještě horší. V příjemné hospůdce bylo teplo, rum voněl a připomínal vánoce a čas ubíhal rychleji, než kdekoliv jinde. Jenže nás čekala ještě cesta zpět.

     Venku jsem dost krutě bojovala s nutkáním zalézt zpět a počkat, až můj nejdražší dojede k autu a zajede (snad!!!) pro mne. Jen vědomí, že by se jistě nevrátil, mě donutilo připnout si lyže a vydat se zpět. Slunce mezitím zapadlo a zima se tak ještě prohloubila. Už nezalézala jen za nehty, ale přímo až za spodní prádlo, potvora, a mrznout mi začaly i prsty na nohou v botách o dvě čísla větších a pod třemi páry tlustých ponožek, což bylo na pováženou. Od zápěstí níž jsem přestala vnímat ruce. V hlavě mi bloumala myšlenka, jestli až si sundám rukavice, ty prsty tam zůstanou a odloupnou se jako zlomený nanuk a nebo jestli je vytáhnu ven vcelku a teprve potom odpadnou. Nasadila jsem do pořádného běhu a myslím, že bych v té chvíli dohonila i Katku Neumannovou. Jo, zima s člověkem dokáže zázraky! Cestou mě napadaly docela oprávněné úvahy, že každý sportovec musí být tak trochu masochista, jinak by se do toho samomučení nemohl pouštět dobrovolně.

     Na konci toho strastiplného pole mi přestala být až taková zima, cestou do kopce lesem mi lehce roztály všechny prsty a nahoře pod Jedovou jsem se docela zahřála – dokonce tak, že jsem si uvolnila límec od bundy a rozepla zip asi o dva centimetry. Věřte – nevěřte, do auta jsem sedala s nadšením, že si pořídím vlastní běžky a těšila jsem se, až vyrazíme příště. Jen si koupím nový teploměr na okno a počkám si na příznivější podmínky. Ostatně, stejně si myslím, že to všechno bylo jen na mě narafičené, ta děsná zima musela být na zvláštní objednávku, že to byla jedna z mnoha zkoušek „odolnosti“, co si na mě to mé zlatíčko vymyslelo.

      Jupí já jóóóu, a já prošla! Mezi námi děvčaty, takovou Vodoměrku přece jen tak něco neporazí, no ne?

Pavla Konupčíková, Olomouc

linkuj.cz vybrali.sme.sk