Nastoupila jsem do práce a na vysokou školu a přítel do práce, kterou mu dohodila má mamka, k jeho plánovanému studiu tak akorát, jak časově, tak finančně. Problém byl v tom, že partnera práce nebavila, ale nic jiného si nehledal a je tam dodnes, ale o tom ještě později. Dostala jsem od rodičů byt a rok jsem bydlela se spolužačkami, s partnerem jen o víkendu. Rok se s rokem sešel a já přišla s otázkou, necháme to takto dál, nebo spolu budeme bydlet? Odpověď: "Už jsem ti to chtěl také navrhnout." Byla jsem moc ráda, moji rodiče příliš nesouhlasili, ale i tak mě podpořili; jeho rodičům to bylo jedno. Měla jsem pocit, že to oba chceme; všechno jsme tedy vymalovali, v rámci možností zútulnili, s nábytkem a vybavením nám pomohli moji rodiče. Byla a jsem jim moc vděčná.

     Příznávám, že jsem ve 22 trošku věkově jinde, nechodím se opíjet a tzv. si neužívám. Byla jsem ráda, že máme oba práci, chodíme do škol a naopak si začneme "užívat" společně. Přítel mě miloval, měli jsme si pořád co říct, povídali si... alespoň já měla ten pocit. Pokud jsme měli nějaké rozepře, tak o jeho rodičích, příznávám taky, že jsem mu občas vyčítala hokej, ale která ženská nebrble, když jí jde chlap 3 x do týdne na trénink, v sobotu má školu a tak 2 x do týdne zápas... Někdy jsem to prostě nevydržela. Ale na druhé straně jsem měla tento sport ráda; a pochopitelně i jeho – za to, že se mu věnuje. Jen ten čas, který mu věnoval, absolutně neodpovídal jeho úrovni.

     Přítel měl asi pocit, že se chci vdávat a mít děti – to sice ano, ale rozhodně až dostuduji a to jsem také říkala. Z celého našeho soužití jsem měla pocit dobrý, ale z jeho strany byl dost lehkovážný, vlastně si dělal co chtěl. Já pro partnera ráda uvařím, vyperu, vlastně udělám skoro vše, ale chtěla bych určitou zodpovědnost, která mu asi chyběla. Když něco doma udělal, bylo vidět, že z toho má radost. Jenže – přítel bude mít v červenci 22 let, říkala jsem si, že na to přijde, snad později. Pravda je, že mám hodně ráda svou rodinu a jsem s ní hodně často. Mamka s taťkou mě vždy se vším pomohli a pomůžou, mám v nich oporu a přátelství.

     Letošní Silvestr jsem chtěla být s nimi i s přítelem v Beskydech, vlastně sami bychom se na takovou dovolenou nedostali. Partner ale chtěl jet s klukama na nějakou chatu, hlavně se tam pořádně opít, myslím. Chtěl mě sice vzít sebou, ale co já na takové spářce. Nakonec jsme se dohodli být každý sám. Přítel říkal, že si to zkusí, odpočne si a bude dobře. Chtěla jsem ho sem tam ještě přesvědčit, ale nakonec jsem jela sama a on taky. Silvestr mu nevyšel, takže byl s rodiči, opil se a ani mě nezvládl zavolat. 1.ledna jsme se rozešli.

     Řekl, že se mnou nemůže bydlet, že se cítí se mnou starý – tím, že chodí do práce, že nemáme nic společného.  Říkal, že ženská v tom není, že si chce užívat, chodit s klukama a vracet se kdy chce, že chce nechat zaměstnání a dělat jen školu – denně, a že živit ho zatím budou rodiče (už teď vím, že je to hloupost, jeho otec na tuto hru nepřistoupí).

     Chodil si sem tam s igelitku pro věci. Tak jsem ho s mamkou sbalila a vystěhovala. Od té doby se neozval. Vím od našich známých , že měl hned nějakou slečnu (je to ta, která s ním měla pravděpodobně rozhovor, když já byla na těch horách a ukázala mu, že každá holka není jako já. A tak si raději užije, protože na všecko má času mraky), ale pravděpodobně ona je jen na to jedno, protože jinak o ní nemluví ani s ní není.

     Já taky měla chvilku někoho jiného, tak si nemáme co vyčítat. Myslela jsem si, že už jsem mu úplně jedno, jenže teď jsem zjistila, že se mé kamarádky na mě ptá. Říká, že na mě taky myslí a že mívá slabé chvilky... Vlastně je úplně zmatený a neví vlastně chce, stejný pocit mám já. Když se ho pak zeptala, jestli by se chtěl vrátit, řekl, že neví a že by to muselo být dál jinak. Také mu řekla, že vím o té slečně a to doslova řekl, že je ti v pr... a dost blbá situace.

    Já se mu ozvat nechci, protože si myslím, že nejsem na řadě, já neodešla. Dokážu spoustu věcí pochopit jako klukovinu, ale mám strach, jestli jeho laxní přístup k práci a zodpovědnosti můžu přičítat mládí. Nevímn co mám dělat dál, mám jen pocit, že jednou bude dobrý a perspektivní chlap. Jen nevím, jestli se takto chová někdo, kdo opravdu miluje.

     Jestli ho miluji já? Vypadá to, že ano, ale i to může přebolet, jen nevím jestli to ještě chci... Předem děkuji, Ája

linkuj.cz vybrali.sme.sk