Je mi to moc líto, toho tvého trápení, a vím, jak se bojíš budoucnosti... A v tom právě jsou všechny tvé strachy zafixovány!!! Ano, teď je to tak tak moc nádherné, že vlastně téměř umíráš strachy, aby se to zase všechno nějak nezničilo, abys o tenhle tak báječně se rozvíjející vztah nepřišla. Proto se necháváš ubezpečovat, že: ano, je všechno v pořádku, miluje tě, je ti věrný, myslí jen na tebe...

Žofie, máš tři možnosti: nejprve tu nejhorší: budeš tak dlouho skuhrat, až ho to naštve a půjde o dům dál. Budeš se "taknějak" držet, ale vlastně stále v sobě, v duši, trápit, že časem se v tom utopíš sama. A nebo - což je poslední možnost: necháš věcem volný průběh a "promluvíš do dušičky sama sobě" :-))). Víš, uvědom si, že nikdy nikoho k věrnosti nepřiměješ – stejně tak ti nikdo nezaručí, že tě bude milovat až do sklonku života tvého či svého, ovšem, zatěžovat si tím hlavu, že je naprosto zbytečné. Takže: když zrovna nebude tvůj drahý u tebe, když tě posedne ona můra, tak si musíš říct NE, nebudu na to myslet! A především – nebudu se ho vyptávat, nebudu se mu s tím svěřovat. Třebas to dojde tak daleko, že ti sám řekne: "Tebe už to nezajímá?"... A pak mu jen s úsměvem odpověz: "Hele, zatím ti věřím, tak proč bych se vyptávala..." Já vím, nebude to nic jednoduchého, ale třeba si slib sama sobě něco za odměnu, když to zvládneš :-))).

A ještě jedno: Nebuď absolutně a totálně a jednoznačně fixovaná jen na něj – tady jsem, miluju tě, nikdo jinej neexistuje... Bav se (ve vší slušnosti) se všemi ostatními, choď na návštěvu ke známým, nežij jen "v jeho přítomnosti". Nesmíš v žádném případě být na něm "pověšená jak šaty na ramínku"....

Držím palce, když tak napiš zas něco víc. daniela