Shodou různých okolností můj zaměstnavatel zkrachoval. Nepříjemné... Slušnou práci u nás neseženu a tak jsem se rozhodl hledat v Praze. Našel jsem si práci hned, jsem profík v oboru, plat je slušný – 38  tisíc. Na denní dojíždění to ovšem není, takže si musím pronajmout byt a domů kezdit jen na víkendy a jedenkrát v průběhu týdne, když je třeba ženě pomoci, a taky aby nebyla pořád s dítětem sama. Samozřejmě něco stojí stravování v Praze, máme sice stravenky a žena mi dává jídlo sebou, ale stejně se nevyhnu občas nějaké restauraci. Ale práce mně baví, mám skvělé výsledky, firma je se mnou velmi spokojená a daří se nám.

     Pracuji v Praze už měsíc a půl a přišla první výplata – 26 600 korun na dlaň. Z toho okamžitě vypláznu 10 000 korun za pronájem garsonky na Jižním městě. Ještě za vodu, plyn, internet (tedy výpalné Telecomu) 2000. Soukromě najedu domů a zpět 1 920km, což mně stojí jen na benzínu 4 800. Za různé další nutné pražské poplatky, které bych doma neměl, vydám asi tisícovku. Počítám, počítám...jsem blázen, abych tady makal celý týden bez rodiny za 8 800? Moje žena bere mateřskou 3 630, náš společný příjem je tedy 12 430 korun. Jak s tím vyžít? Naše životní úroveň upadá.

     Dávám výpověď, odjíždím domů a přihlašuji se na Úřad práce. Moje odměna činí 10 800 korun za celodenní hraní s dcerou. Protože se večer nudím, skládám známým pécéčka. Udělám tak jeden týdně, na každém vydělám asi 2 000, tedy 8 000 měsíčně na ruku. Uvažoval jsem, že si zřídím ŽL a začnu se tím živit. Tak jsem zašel na úřad. Paní mi vysvětlila, že musím platit minimální zálohy na sociální a zdravotní pojištění, dohromady asi 3 000 za měsíc. Minimální daň mi ukousne minimálně 840 korun měsíčně. Počítám, počítám...Z mých vydělaných 8 000 mi tedy zůstane 4 160.

     Polovina? Pani, nechejte si ten formulář...

     Podnikám dál na černo, neplatím nic, zdravotní za mne platí stát a sociální pojištění nikdo. Stejně je k ničemu. Dostávám 10 800 od Úřadu práce, 8 000 za služby přátelům, manželka 3 630, takže náš celkový příjem do rodiny je 22 430. Naše životní úroveň se rapidně zvedla, letos v létě si konečně dovolíme dovolenou u moře a v zimě lyžování v Alpách. Minulý měsíc jsme si vyřídili sociální příplatek na bydlení a na dopravu MHD, dcera má atopický ekzém a manželka ji musí vozit k lékaři. To udělá 3 000 měsíčně, vyděláváme už 25 430 čistého a koupili jsme si hezkou Fabii na leasing.

     A hodná paní na úřadě slíbila, že nám příplatek doplatí za rok nazpět, potřebuji nové lyže a manželka si vyhlédla kožíšek.

     Těšíme se, až manželce zvednou mateřskou na 7 000, možná bychom si pořídili druhé dítě a koupili nové, lepší, zahraniční auto, ten leasing lehce z těch 35 800 čistého lehce utáhneme.

Jednou za půl roku se nechám na chvíli zaměstnat a pak hurá znovu na ÚP. No, nějak ten měsíc vždycky přežiju...to víte, už jsem si zvykl na svůj denní režim: v 10 ráno žena zajde pro rohlíčky do pekárny, po cestě mi koupí noviny (samé potěšitelné zprávy!), pak si chvíli hraji s dcerou a vyrazíme někam na výlet, podle počasí – do přírody, na koupaliště, na běžky, do akvaparku. Jen mně občas přepadá splín a pak mne trochu mrzí, že moje dvě vysoké školy, inteligence i schopnosti nejsou využity. Nemělo by to mrzet i tu paní na Úřadě? Ale brzy mně to přejde, vždyť se máme tak dobře a já jsem nevděčný!

     Když se vrátíme z výletu, potkám občas kluky z bývalé práce a pozvu je na pivo. Jsou furt nespokojení, což nechápu. Makají a stále jim nestačí peníze. A přitom je to tak jednoduché...

     Díky státe, díky vládo, miluji tuto svoji zem!

(Pozn. red. – tento text mi přišel internetem, škoda, že nemohu dát odkaz na autora, zasloužil by si ho :-)))

linkuj.cz vybrali.sme.sk