Kdo je to vlastně muž? Čím je mi v životě? Jak ho vidím? Dělím svět na pevné a pohyblivé body a už mám jasno. Vzpomínky zalétnou daleko za obzor, hledám něco pevného a něco pohyblivého a přirovnávám. Kdo je muž? Čím je? Už vím. To on, muž, je kotvou mého života, stálicí, stojí pevně v životě zakotvený na pevnině, kterou já oblétám, kolem níž se vznáším, proplouvám v kruzích, poletuji, obdivuji její jistotu, její pevné místo. Závidím mu jeho klid, jeho rozvahu, jeho kořeny pevně vrostlé do života, do cesty, po které se vydal a přitom se nestačím divit pružnosti, s jakou se přizpůsobuje nejen mě a mému létání a vznášení se, ale i ostatním událostem, co nás potkávají dnes a denně.

     On je maják a já jsem jeho světýlko, každou chvíli bliknu na jiné straně, tu a tam a zase tady, zmítána city a vášněmi a láskou a romantikou. Upírám pohled na racky létající nad rozbouřeným mořem a v duchu jsem s nimi, cítím vůni mořské vody, vůni soli a větru. Odplouvám s loděmi po vlnách vstříc dobrodružstvím každou noc, abych se s ranním probuzením zase vrátila do svého přístavu, ke svému majáku. Je se mnou na každé té lodi, rybářské bárce či dětské plachetnici, on je mou kotvou a já jsem lano, které ho poutá k mým loďkám ve všech snech.

     Létám v oblacích, plachtím ve větru a nechám si zcuchat vlasy, obličej zrudlý nadšením a vzrušením, vzlétám, abych zase přistála a celou dobu cítím jeho blízkost, je radar, který sleduje mé cesty na obrazovce a bdí nad mými starty i přistáními. Hlídá mou bezpečnost, je mým andělem ochráncem. Ať jsem na zemi, nebo vysoko v oblacích, cítím jeho přítomnost v sobě, v duši, v srdci a přijímám jeho klid. Je světýlkem uprostřed tmavého lesa, kam chodím načerpat energii a sílu, když mi začne pod náporem práce a starostí ubývat. Zvednu hlavu k obloze a vysoko mezi korunami uvidím paprsek sluníčka, záblesk, pohlazení jeho dlaně. Vytáhne mě nahoru do hor, do kopců, aby pak se mnou rychlostí blesku zase sjel dolů do údolí a vidím jeho dětskou radost z toho, že já sama mám radost.

     Někdy jsem unešená jeho očima. Čtu v nich to, co jeho rty nevysloví. Na co slova? Někdy jsou zbytečná. Oči někdy poví víc, než se slovy dá vyslovit. Někdy z nich mám strach, vidím v nich víc, než je člověku dáno vědět. Jsou plná poznání, zkušeností, nemožných získat jen za jeden lidský život, natož za jeho nějakých pár let. Někdy se na mě dívá očima plnýma moudrostí věků, což je ovšem v rozporu s jeho mládím. Jindy se zase dívá s laskavou shovívavostí a pochopením muže, který už v životě hodně zažil, poznal, prožil a potkal. Netuším, odkud se v něm tyhle vědoucí a chápavé pohledy berou. Odkud pramení? Kde je studna jeho vědomí? Jak hluboko sahá? Kolik životů obsáhne? Jeden, deset, sto? Jak je to možné? Odkud se všechna ta hloubka bere? Ten vědoucí pohled, ta moudrost a zkušenost? A přitom ani na chvíli nezlehčí mou nevědomost, mou naivitu a dětinskost. Ani rok navíc nepřidá člověku tuhle nadčasovou moudrost a laskavost, ani pět let někdy nepomůže k tolika zkušenostem, které na mě pramení z jeho očí. Nemusí nic říkat, je to tam, aniž by si to on sám uvědomoval.

     A pak to zmizí, vědoucí pohled se vymění za tisíc jiskřiček a chlapeckou radost ze života a v každém oku jeden čertík se mnou žertuje a vyplazuje na mě jazyk.

     Jednou vážný, jednou veselý, jednou zahloubaný, jednou pobavený, prostě pokaždé jiný. Jindy obdivuji jeho ruce. Jak jsou obratné, dovedné a při jejich velikosti jemné a šikovné. Ráda ho pozoruji při práci a tiše mu závidím nejen jistotu, s jakou pracuje, ale hlavně odhodlanost a trpělivost, když se něco nedaří tak, jak má. Osobně nemám moc ráda, když mě někdo pozoruje, ruce se mi pak začnou sukovat a prsty plést a když se mi nedaří, stokrát bych s tím praštila o zem. Jediná chvíle, kdy snesu pozorovatele, je malování. O to víc oceňuji tu chvíli, kdy můžu pozorovat muže při jeho práci a sem tam plácnout docela hloupou a nevědomou otázku a dočkám se odpovědi vyřčené se zájmem a radostí. Velmi ráda pozoruji hru jeho prstů a napadá mě jen jediné: aby on byl klavíristou a já tím klavírem, černými a bílými klávesami, kterých by se on dotýkal a hladil je a hrál – hrál tu nejkrásnější ódu nejen na muže, ale i na ženu, na všechny muže a ženy, na celý život, na celý svět a vesmír dohromady.

     A na závěr všech těch připodobnění muže napíšu jen jediné: Je to príma, že muži jsou muži. Je príma, že vůbec jsou. Vždyť jsou tu pro nás. To už sama příroda tak zařídila, že člověk nemá být sám. Že každý živý tvor si hledá v životě druha, družku. S nimi je život jednodušší, lehčí, krásnější a zábavnější, ale také někdy složitější a prudší a divočejší. Stačí jen chtít a dát na intuici, spoléhat se na své pocity a na srdce, nehledat složitosti, nepřemýšlet o tom, co se nedá změnit a když chceme brát, tak musíme taky dávat. Děkovat za vše krásné, co nás v životě potkalo a taky za to ostatní, z čeho jsme se měli poučit a prohlédnout.

     Tak, milí a drazí muži, chlapci, pánové, chlapi, ochránci a obránci a pečovatelé ženských duší, není to krásné, že vás máme?

Pavla Konupčíková, Olomouc

linkuj.cz vybrali.sme.sk