Bylo nebylo, davno tomu. Pred triceti lety jsem prechodila na pionyrskem tabore osklivou anginu, ktera se prestehovala do mych ledvin a pomalu je uzirala.  Zivot vsak sel dal.  V osmdesatych letech jsem skoncila i s rodici v Kanade, kde pak jsem vystudovala, stastne se vdala a mam dve krasne deti.  Kdyz mi pak jednoho dne pan doktor rekl (v mych dvaceti peti letech), ze mam pred sebou uz jen sest tydnu "normalniho" zivota a budu muset na dialyzu, s nevericnym usmevem jsem odesla.  Vzdyt ja jsem prece zdravy clovek!  Avsak testy byly pravdive a ja jsem opravdu zkolabovala na parkovisti... skoncila jsem na dialyze. 

     Zivot na dialyze neni jednoduchy, avsak da se mu podridit. Dokud clovek zije, veri – znate to: dum spiro – spero... Jedinou mou nadeji byla transplantace. Zacaly testy, hledalo se, kdo by byl nejvhodnejsim darcem.  Muj bratr, ktery mel prave v te dobe jet zpet "domu", ucit na Universitu, vsechny zavazky zrusil. Prosel vsemi testy, ale – bohuzel. V posledni fazi se prislo na zvysene bilkoviny... 

     Dalsi prisla na radu maminka.  Dalsi testy, dalsi cekani.  Konecne!!! Maminciny testy souhlasily a mela jsem datum na operaci.  9. prosince, sedm rano.  Tesim se, ze uz zase budu normalni a nebude se cely muj den tocit kolem dialyzovani.  Ale 8. prosince zazvonil telefon: „Posledni testy bohuzel nevysly, mela jste spoustu krevnich trasfuzi, proto vase telo matcinu ledvinu neprijme.“ Byly to smutne vanoce. Jeste ze byly deti tenkrat doma, nekdy je zivot opravdu tezky...  Nezbyvalo mi, nez cekat na telefon, kdy se ozve darce – cizi darce. 

     Cekala jsem dva a pul roku. Bylo 22. brezna 1992 v deset hodin vecer, kdyz ten telefon zvonil.  Uz jsme spali.  Zacalo to jen takovou spolecenskou otazkou: „Jak se mate?..." Dokazete si to predstavit, jak mi – jak nam – bylo?  V pul noci jsme jeli do nemocnice a v osm rano jsem byla na operacnim sale. Operace probehla bez komplikaci a ja byla za tri dny doma...

Me deti maji maminku zpet,

muj manzel ma manzelku zpet,

moji rodice maji dceru zpet,

muj brat ma sestru zpet,

moji pratele maji pritelkyni zpet.

      SMRT.  Smrt je strasna.  Nedokazu si ji predstavit. Ale protoze rodice, jejichz dvacetileta dcera zemrela na mozkovou mrtvici, se rozhodli k darovani jejich organu, dali tim dalsi zivot mnoha jinym lidem.  Dali maminku mym detem, dali oci nekomu slepemu, srdce zachranilo zivot dalsimu potrebnemu, jatra jinemu...V dnesni dobe medicina dokaze neuveritelne zazraky. Jsem presvedcena, ze bolest ze smrti milovaneho a nejblizsiho bude bolet o neco min, kdyz budeme vedet, ze cast z neho nebo ni zije prostrednictvim jineho cloveka.

Proto znovu opakuji:

LIDE, NEBERTE SVE ORGANY DO NEBE, POTREBUJEME JE TADY, NA ZEMI

       Zamyslete se, prosim, jestli byste i vy darovali sve organy. A pokud ano, mluvte o tom se svymi blizkymi, aby o tom vedeli, a mohlo byt pomozeno jinym potrebnym...

P.S. Ráda bych uvedla pribeh, ktery se stal v techto dnech: V sobotu letela jedna zena se svymi dvemi dcerami z Calgary do Toronta na navstevu sve treti dcery. Take ona byla „cekatelkou na zazrak“. V dobe, kdy byla prave v letadle, volali k nim domu – ze maji k dispozici vhodnou ledvinu, avsak ze se pacientka musi behem hodiny dostavit do nemocnice! Jeji manzel okamzite telefonoval na leteckou spolecnost, ta se spojila primo s pilotem – a letadlo se vrátilo ..  zena byla v nemocnici na cas... Dnes je po uspesne operaci.  Ledvina, na kterou cekala pres sest dlouhych let, se ujala a je ve vyborne kondici.  Gratuluji.

Alice Peštová, Calgary, Kanada 

linkuj.cz vybrali.sme.sk