Když se děti postupně rozhodly osamostatnit, bylo to pro nás těžké, ale samozřejmě – respektovali jsme jejich rozhodnutí. Bohužel, jak se říká, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Synova manželka je učitelkou v ZŠ a tak jeho manželství funguje tak, že ona poroučí a on poslouchá jak žáček-poškoláček. (Nic proti učitelkám, to jen ukazuju, jak je to konkrétně u nich.) Když už se s tím nemůže vypořádat, tak si svou bezmocnost de-facto vybíjí na dětech spoustou nesmyslných příkazů a případných postihů.  Bolí nás to jako rodiče i jako prarodiče, ale snacha nás už dávno přesvědčila o tom, kdo je v rodině „pánem“ – když  jsme se totiž jednou ozvali a synovi v klidu na to téma něco řekli, následovala pauza ve vztazích déle než rok! Snacha nám zakázala styk s vnoučátky i se synem... A on poslechne – chce mít doma klid. Pochopili jsme, že chceme-li se alespoň 4x do roka vídat se synem a jeho rodinkou, musíme mlčet a dělat mrtvé brouky. 

     Ale konkrétní bolest: chtěli jsme je tento víkend zajet navštívit a vzít s sebou i dceřinou holčičku jak říkám, velmi samostatnou a šikovnou, aby se všechna vnoučátka navzájem pěkně užila – mají se moc rády. Kontaktovala jsem teda cca 4 dny předem jedním dotazem každého zvlášť – syna i snachu, zda k nim mohu přijet na SO + NE i s tou malou, že jídlo a vše potřebné přivezu pro všechny. A nabídla jsem, že kdyby si chtěli někam vyrazit, ať si klidně všechno naplánují, že budu moc ráda hlídat všechny 3 děti, jak ráda si je užiju! (Když někdy přijede syn s rodinou k nám domů, hlídám všechny naprosto samozřejmě, aby se mladí mohli jít pobavit.)

     Ale žádná odpověď, a asi po třech „urgencích“, když žádné odpovědi od syna a snachy nepřicházely, jsem usoudila, že má návštěva u nich prostě padá. V podvečer mi zavolala dcera a plakala, že prý jí bratr (náš syn) volal a řekl jí, že na návštěvu mohu přijet kdyžtak jen já, ale její dcerka nikoliv, protože oni nemají čas se o ni starat... Pochopíte to? Problém je jinde – snacha se seznamuje přes internet, velmi ráda CHATuje a pak jezdí o víkendech k neznámým lidem na návštěvy – a v letních prázdninách, kdy má volno – bývá pryč od rodiny třeba celý měsíc. Víme to od obou vnoučátek; když byly s námi na dovolené, prostě jen řekly, že bývají jen s tatínkem, že maminku kolikrát dlouhý čas doma ani nevídají …

     Večer mi pak od syna přišla SMS:  promiň, ale tento víkend se nám to nehodí. Jo a přestaň vše řešit přes naše děti, nebo budem zlí.  Paradoxní je, že jsem s těmi dětmi o mé návštěvě vůbec nemluvila – kdy a jak asi ? A tak jsem jen odpověděla, že ...nic přes vaše děti neřeším, to je nějaký omyl.   To Hanka (dcera) mi řekla, co jsi jí hned ráno volal. mějte hezký víkend, pa – mamka Bylo mi to líto, ale tak nějak se domýšlím, že syn nechce, abych věděla, že jeho žena zase není doma.
      Mou druhou bolestí je problém s tou „zdejší“ vnučkou. Moje dcera se o ni vzorně stará, holčička je na své 4 roky velice fyzicky i psychicky vyspělá, samostatná a šikovná. Na rozdíl od bývalého manžela, který o malou nejeví zájem a neplatí výživné, tak přítel, který s dcerou žije, má holčičku rád.  Na dceři je vidět, že je šťastná a spokojená, což jí po všech nepříjemnostech, které byla nucena prožít se svým ex-manželem, opravdu moc přeju... ALE – její malá holčička se strašně nerada loučí, v takové chvíli zoufale pláče a je celá rozhozená. Když to zvládneme jemně a s pochopením, malá se uklidní a vše je OK. Jenže – ve chvíli, kdy třeba holčičku po dvoudenní návštěvě u nás vracíme domů, se malá rozpláče a drží se nás a začíná křičet a klepat se. A v tom dcera zvýší a zesílí hlas, přičemž důrazně malé vytýká, jak se chová a že tohle normální a nakonec zaútočí na nás:  … „ hele tak tohle tedy ne, když bude malá takhle vyvádět, budu vám muset zarazit kontakt s ní, je jasné, že jste ji navedli a zblbli “ … Jenže po jejím křiku malá dostane pomalu nervový záchvat a my pak doslova utíkáme rychle k autu a odjíždíme, abychom to neprodlužovali a holčičku netrápili.

     Tak vám nevím, jestli jsem udělala nějakou chybu jako máma, a proto jsem pro své děti občas špatná, nevím, proč se ke mně a k manželovi někdy takhle chovají a hlavně nevím, co s tím mám dělat. Po takových „scénkách“ musím někde za rohem zastavit a uklidnit se, protože v slzách se špatně řídí auto. Jsme z toho vyřízení ještě několik dní potom. Vychovávali jsme obě naše děti v úctě ke starším, k dobrým vztahům, k toleranci, k lásce vůči bližním – proč se k nám najednou takhle chovají, když my se jim do života nepleteme a respektujeme jejich dospělost i rodičovství
a partnerství?

     Já vím, nejspíš s tím už nic nenadělám, ale aspoň jsem se tu trochu vymluvila. S nimi se v žádném případě hádat nechci, nerada bych, abychom přišli o kontakt, to už bych asi znovu nevydržela... Nebo – věděli byste pro mne nějakou radu? Helena 

linkuj.cz vybrali.sme.sk