No a v tom snu mě strašně bolelo břicho (ono mě bolí i v reálu, od tý doby, co jsem snědla ty postarší škvarky, ale zas tak zlý to není). Bolelo mě a tvrdlo mi – prsty jsem si v tom snu nahmatala zduřeninu nalevo do pupíku a věděla jsem, že slepák to není, páč slepák je vpravo. Ale ta zduřenina byla, jako by mi pod kůži prostrčili placatej šutr. A o něco výš mi někdo přešoupával další šutr ze strany na stranu…
     I vzpomněla jsem si v tom snu, že jsem někde četla (probůh, naprosto netuším, kde tak asi… Já si klidně do snu propasíruju, že mám z vědeckých pramenů i blbost, co si vymyslím úplně sama…), že je dobré si prstama přes kůži nasahat a povytáhnout dané zatvrdlé místo útrob — asi jako když přes hadrovou nákupní tašku nahmátnete buřta — a pak je pořádně mnout a masírovat, protože tím se to (zatvrdlý obsah) jakoby rozmačká a pomůže se střevní pasáži. I učinila jsem... Mám kůži poddajnou, ale v tom snu byla ještě poddajnější, takže to šlo docela dobře. Masírovala jsem a mnula buřta v dlani, chvilku toho vlevo dole, chvilku tam toho o něco výš… — Až mi zničehonic ta vyšpulená, kolem buřtu obepnutá, kůže rupla. Fakt. Normálně jsem najednou měla vlastní střeva před očima, takovej poloprůhlednej materiál, něco mezi mikrotenovým sáčkem a papírem na tlačenku, akorát že jemnější, o hodně jemnější a nešustilo to… A byla v tom nacpaná tlačenka mých útrob. A měla jsem toho ohebnýho průhlednýho potrubí rázem plný ruce. A poprvní v životě jsem zalitovala, že jsem si přestala kdysi kousat nehty, protože jsem si ten jemnej tlačenkovej papír tím jedním neokousaným, úhledně přečuhujícím nehtem protrhla. "Ty bláho… Tak tohle už zpátky nedám, to by tam uvnitř nefungovalo… Co s tím…?"
     I běžela jsem sama se sebou v náručí k doktoru-komisaři Wolfovi. Ten – v bílém plášti uprostřed bílé ordinace — se na mě usmál svým televizně klidným, vševědoucným úsměvem, usadil mě vedle kamen (vysvětlí mi někdo, jak může mít doktor tak čistě bílou ordinaci, když ji vytápí uhlím v kamnech petrách?) a řekl mi, ať z toho zatím vymačkám, co půjde vymačkat (jakože ten bolest způsobující zatvrdlý obsah) a že až dodělá posledního pacienta, tak že se na to podívá a že když tak zajedem do nemocnice.
     I dřepěla jsem u kamen a vymačkávala. A přitom dumala, jestli teď právě uvolňuju lačník, tračník, nebo kyčelník a jestli to mám vzít tím měkčím nebo tím tvrdším napřed a jestli je ta stupnice tvrdosti fakt Moosova, když stupnice větru je Beaufortova a stupnice zemětřesení Richterova a ulice v Brně Loosova a Richter byl vlastně nějakej houslista nebo klavírista… Nevím, jestli mi nakonec střeva slepil dohromady a naskládal zpátky doktor komisař Wolf, nebo jestli mě jen odvezl do tý nemocnice, protože pak jsem se už opravdu probudila...

RULISA

linkuj.cz vybrali.sme.sk