Na něco takového ovšem Lindbergh nepomyslel ani na vteřinu. Třetí dějství Lindberghova potýkání se s vlastním mediálním stínem dokazuje, jak křivým zrcadlem umí media být, obzvláště když se pokoušejí přenášet komplikované, jemně odstíněné, nejednoznačné obrazy. Při bližším pohledu člověk zjistí, kolik informací se v mediálním šumu ztratí a jak snadno se upřímný, leč omylný člověk může stát doslova psancem. 
   Třetí dějství začalo v okamžiku, kdy krátce po Hauptmannově popravě se Lindberghovi rozhodli hledat poklidné útočiště v Evropě. Usadili se nejprve v Anglii, později si koupili menší ostrov při francouzském pobřeží, ovšem vzhled k tomu, jaký se psal rok, našli sice v Evropě mediální závětří, ale jen těžko klid. Nad Německem už hezky dlouho vlály prapory s hákovým křížem a jejich ostré háky měli protnout i Lindberghův osud.
     V pozdějších letech života měl být Lindy obviněn ze skrytého či zjevného nacismu, antisemitismu, nemístného obdivu k Hitlerovi a totalitním ideologiím vůbec a dokonce byl v jedněch novinách označen za viníka ponižující Mnichovské dohody. Všechna tato obvinění vznikla především zveličením některých Lindberghových omylů, v kombinaci s opomenutím mnoha faktů a do velké míry jako klacek na zatlučení jeho nepohodlných a nepopulárních postojů.
     Ano, Lindbergh před válkou šestkrát navštívil Německo a velmi pochvalně se zmínil jak o německé  letecké technice, tak o nadšení, jaké dokázal z Němců Hitler vykřesat. Ovšem jeho kritici rádi zapomínali, že do Německa cestoval na požádání amerických úřadů a veškeré zprávy o poroku německého leteckého průmyslu jako správný vlastenec hlásil. Ze všech tehdejších návštěvníků Hitlerovi říše nikdo nepřinesl informace kvalitnější a úplnější.
     Ano, Lindbergh přijal z rukou Göeringa vyznamenání za svůj přínos letectví, ale to bylo zhruba v době, kdy celý svět obdivoval olympiádu v Berlíně, a u Hitlera si podávali kliku diplomaté všech zemí. Neviděl tudíž ani důvod ani možnost vyznamenání odmítnout. Bylo pro něj prostě jedním z tisíce.
Ano, Lindbergh považoval válku s Německem za tragický omyl, ale nikoliv proto, že přál Hitlerovi vítězství nad Británií či Francií, ale hlavně proto, že před válkou kromě Německa navštívil i Stalinovo Rusko a na základě této jediné návštěvy dosti prozíravě usoudil, že socialismus je nejspíš mnohem nebezpečnější než nacismus. Jistěže o drobné detaily v hrůzném skóre obou režimů se lze nekonečně přít, a je možné i dojít k závěru, že za aktuálních okolností byla Lindyho úvaha na tohle téma chybná, těžko ji ovšem považovat za zlovolnou.
     Ano, v době kdy společnost ještě pořádně neuměla zapracovat Darwinovu teorii do přijatelného kontextu, se Lindbergh dopustil několika prohlášení o nutnosti pěstovat v lidech lepší geny, kterážto prohlášení páchla nacistickou eugenikou. Ale je potřeba si uvědomit, že tohle téma prostě v oněch časech viselo ve vzduchu, mnoha obdobných myšlenek se v té době dopustil i Winston Chruchill, ovšem na rozdíl od Hitlera to pro oba gentlemany bylo spíše konverzační téma, než politický program vedoucí k vyhlazování podlidí a pěstování nadlidí.
     Ano, Lindy se dopustil i několika prohlášení, jež bylo snadné vyložit jako antisemitská. Například se nechal slyšet, že čím silnější bude židovský vliv ve Spojených státech, tím větší je pravděpodobnost, že USA budou zataženy do další světové války. Jistěže – vhledem k okolnostem – je to prohlášení tvrdé až netaktní, ovšem na rozdíl od Hitlerových antisemitských halucinací, je docela těžké Lindberghovým slovům upřít jistou logiku. Ti, co rádi malovali bývalého hrdinu jako antisemitského čerta, většinou zapomínali, jak tvrdě odsoudil Křišťálovou noc, jako zločin, který podkopal jeho důvěru ve velký Německý národ a stejně tak se rádo zapomínalo, že jeho dlouholetý židovský přítel bankéř Guggenheim, ani přes rozdílné názory na válku proti Německu, se přátelství s Lindym nikdy nezřekl.
     Ano, Lindbergh se ostře postavil proti vstupu USA do války a ocitl se tak na jedné lodi s mnoha pochybnými existencemi, včetně skutečných amerických nacistů, rasistů a jiné verbeže. Jeho postoj byl ovšem spíše než příchylností k Hitlerovi, diktován příkladem jeho otce, který coby kongresman o jednu generaci dříve horoval proti vstupu USA do první světové války. V tomto bodě se mu dokonce podařilo zaujmout postoj, který o pár desetiletí později mnozí Evropané okopírovali takřka do písmene. Na přímou otázku, jestli v evropské válce straní Británii nebo Německu, odpovídal zásadně, že on straní pouze a jedině míru a že si nepřeje, aby ta nebo ona strana vyhrála, ale aby prostě válka přestala a všichni si více všímali komunistického nebezpečí.

Martin 

linkuj.cz vybrali.sme.sk