Minulý týden odpoledne zazvonil telefon a v něm se ozvala ona. Měla jsem velkou radost a pochopitelně jsem ji požádala, zda k ní mohu přijít na návštěvu. Druhý den jsem i se synem zazvonila u jejích dveří… A od toho okamžiku, přátelé, pro mne nastalo trápení. Trápení, se kterým si nevím rady. To, že byla poloviční než před oněmi třemi léty, kdy jsem ji viděla naposledy, bych brala. K stáru člověk sesychá. Ale oba nás praštil strašlivý zápach, který se z bytu linul. Vešli jsme dovnitř, a já najednou s hrůzou sledovala, jak všude, zcela všude, kmitají  broučci... Po zemi papírky, které se černaly nachytanými malými i většími exempláři. Švábi, švábi, švábi...

      „To jsem ráda, že vás vidím, jen si odložte", zvala nás dál a odhodila nějaké hadry z postele: "pojďte si sednout, já vám hned něco dobrého udělám...“ Neumíte si představit, do jakých rozpaků a hrůzy nás uvedly tyhle běžné věty. Nebudu popisovat celý průběh návštěvy – nějak jsme tu poměrně krátkou dobu zvládli. Jen já jsem v duchu přemýšlela, co budu dělat, pokud si nějaké ty breberky odvezu s sebou... Kávu jsem uvařila sama a zoufala si nad kuchyňským prostředím, nad nesmírným nepořádkem v celém bytě.

      Bohužel, je sama, pradávno rozvedená, bezdětná. S příbuznými se nikdy moc nestýkala, takže ztratila veškeré kontakty. Jejími známými bývali většinou jen „přátelé z mokré čtvrti“. Strašlivě na mě zapůsobila její proměna. „Memento mori“.

     Už cestou domů jsme přemýšleli, co udělat, jak pomoci.

daniela@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk