Zadlužili jsme se na 25 let hypotékou a začátkem minulého roku se přestěhovali sem. Bylo to pár dní po nastěhování a přišla první plačka. Když jsem otevřela dveře, vychrlila na mě litánii ve smyslu: "když jste se sem nastěhovali noví, tak byste taky měli dodržovat slušný pravidla bydlení v tomhle domě!" Pak se zdola po schodech přibelhala další a té první vstoupily slzy do očí, když mi popisovala, kolik ta druhá (sousedka, co bydlí pod námi) má za sebou infarktů a jak musí odpočívat, chudinka, je na tom tak špatně... Zpočátku jsem vůbec nechápala, o co té paní jde, nebyla jsem si vědoma ničeho, co bychom udělali špatného, nikoho jsme nevytopili, nedělali jsme rekonstrukci... Po chvíli jsem mezi vzlyky pochopila, že kámen úrazu je v dupání, které se ozývá z našeho bytu a ruší tu nešťastnou paní s ischemickou chorobou srdeční a několika překonanými infarkty myokardu.

     Dupání připsaly obě plačky (není třeba dodávat, že věk je cca 65-70 let) mé starší dceři (mladší byla v té době sedmiměsíční miminko). Rok před tímhle stěhováním a taky několik let předtím jsme bydleli v přízemí, takže tenhle problém mě nikdy nezajímal. I když bydlení ve 4. patře panelákového bytu máme taky za sebou a nikdy si nikdo nestěžoval. Nicméně jsem se omluvila, preventivně napomenula starší dceru před oběma důchodkyněmi a slíbila, že na to dohlédnu. Ale ouha, ukázalo se, že jsem se mýlila. Dupání nebylo vinou chůze starší dcery, ale kámen úrazu bylo sedmiměsíční mimino, které leželo na zemi (kde jinde taky, i když už se samo dokázalo převrátit) na několika dekách. No a jak už to tak mimina dělávají, občas se jim podaří i zvednout nožičky a zase je spustit na zem, že... Podložila jsem mimčo další dekou, aby se nárazy patiček ještě utlumily a pustila jsem záležitost z hlavy.

     Během několika dalších dní jsem si začala všímat (obzvlášť odpoledne a v podvečer) jakéhosi bouchání, občas se mi chvěla podlaha pod nohama. Pak mi to docvaklo. Kdykoliv mimino zabušilo patičkami o podlahu, ozvaly se zespodu rány. Museli mlátit do stropu, ale tak, že tam musí mít minimálně omlácenou omítku až na panel... Paní plačce zespodu jsem již předtím vysvětlila, že příčinou je mimino a že s tím nic neudělám. Zmínila něco v tom smyslu, že její syn je rapl a jemu že to vadí, ale že mu pořád domlouvá, aby nebyl tak...

     Až jednou odpoledne po tom, co mimino zase prostě neleželo jako pařez, jsem až v obýváku uslyšela, jak ten magor zespoda strašně zařval vzteky a začal mlátit do stropu. V tu chvíli jako když mě bodne, vyletěla jsem, obula pantofle a jen tak v nedbalkách sletěla dolů. Zkrátka udělala jsem to, co ještě v životě nikdy. Otevřela jsem si hubu na cizího člověka pro změnu zase já. Je to chlap tak něco mezi 30 až 40, starej mládenec, co tam bydlí se svou srdečně nemocnou matkou (mimochodem paní je cítit kouřem z cigaret na sto honů a u nás na záchodě víme přesně, kdy si dole dá cigaretku...). Moje první otázka byla, jestli má děti. Pochopitelně že né. Takže jsem mu asi 10 minut vysvětlovala (nikoliv klidným hlasem), že holt devítikilovýmu miminu nohy nesvážu, aby jima nemohlo pohnout a jeho rušit při odpoledním poklimbávání u televize a že kvůli němu ho na gauči ležet nenechám, aby mi z něj volně padalo dolů. Taky se to děcko někde musí naučit sedět, lézt a chodit. Na gauči těžko. Takže ať holt počká tak dva měsíce, že pak se naučí sedět a třeba přestane kopat nohama do podlahy. Argumenty mu došly rychle, žádné další neměl. Zalezl zpátky a půl roku byl pokoj.

     Poslední dobou mu ale asi otrnulo. Taky paní má většinou nějakou poznámku (např. "ahoj, dupačko"), na naši malou, když se potkáme v přízemí na chodbě. I s dotyčným panem synem se potkáváme. Nikdy neřekne ani slovo, že ho něco štve. Odpoví na pozdrav zabručením a jinak nic. Jen naše malá se naučila chodit. A taky běhat. Osmnáctiměsíčnímu děcku se těžko vysvětluje, když má občas ještě co dělat s tím, aby se udrželo na nohou, že má chodit tiše a nedejbože nedupat. Taky občas upadne (na kolena, zadek, občas i hlava praští o zem). No a tak jsou rány do podlahy takřka na denním pořádku. Včera jsem ho slyšela v koupelně řvát vzteky "Kurva, co tam zase děláte???" a pak ještě něco, čemu jsem nerozuměla (asi naštěstí). Následovaly rány do podlahy. Už tam musej mít díru ve stropě...

     Nad náma taky bydlej lidi. Taky nejsou úplně potichu. Například každý večer mají tak nahlas puštěnou televizi, že to občas přehluší i tu naši (co hraje potichu). V životě by mě nenapadlo si jít stěžovat. Vedle nás bydlí paní, co má malýho psa, který hrozně štěká (kolikrát se stalo, že maličkou vzbudil), ale nenapadlo by mě jít jí nadávat za něco, co nemůže ovlivnit. Pes je pes. A děti jsou děti.

     Mám ale dojem, že nebude problém v nás. Problém je tam dole. Ten pán čeká na sebemenší záminku, aby si dokázal, jaký je chudák a jak ho hrozně omezuje naše hlučnost. Nebo hlučnost našich dětí. Nebo naše neschopnost ztišit naše děti (vlastně to jedno, starší dcera má 7 let, tak umí chodit tiše). Paradox. Mý dítě je ve svým vlastním domově už od sedmi měsíců umravňováno, aby se chovalo tiše, protože někomu cizímu to vadí. Stokrát si říkám, že mi ten magor zespoda může být ukradenej. A stejně sebou škubnu pokaždý, když malá ťukne o podlahu.

     Poslední dobou mám dojem, že příčinou zdravotních problémů své matky je on sám. Já být s takovým magorem jen pár dnů v jednom bytě, kleplo by mě taky.

Anna Duna

linkuj.cz vybrali.sme.sk