Když bylo Tomášovi tak pět nebo šest let stal se zcela závislým na Želvách Ninja. Ty zelené potvůrky byly všude – na stěnách (složené a nalepené puzzle), na tričkách, na pyžamku, na posteli (vymohl si i plyšáka) a hlavně v malé dětské hlavičce. Můj synek (do té doby odmítající jakékoliv jídlo, kde se objevil byť jeden jediný hrášek) se začal domáhat želvího to jídla – pizzy. Ony totiž nic jiného nejedly a malý “nindžák” s oranžovou páskou na čele (protože “Mikimanželo” je prostě nejlepší) nebyl správný ninja, dokud nejedl pizzu. S přesvědčením, že mu to nebude stejně chutnat, jsem mu ji koupila. Chutnala.
Želvy Ninja dávno odnesl čas, stěny v pokoji zdobí úplně jiné idoly, pizza zůstala. A protože ta kupovaná je pořád stejná, jsem nucena dělat domácí, tam se fantazii meze nekladou…

Pizza

-1 hrnek polohrubé mouky
-1/2 dcl vody
-2 lžíce oleje
-1 vejce
-sůl
   Ze všech přísad vypracuji tužší těsto a nechám chvilku odpočinout. Pak je rozdělím na dva díly (je to tak pro jednu osobu, já všechno násobím čtyřmi) a vytvořím dvě tenké placky se silnějšími okraji. Pak pizzu potřu kečupem a další přísady už záleží jen a jen na tom, co dům dá – používám salám, anglickou slaninu, rybičky. Nezapomenu ani na hrášek, kukuřici nebo olivy. Vše nakonec posypu strouhaným sýrem a peču v mírně rozehřáté troubě. pavla@kudlanka.cz

P.S. Když už jsem začala s tou televizí, jsem také závislák – o víkendu telku zapínám před osmou, protože si nemůžu nechat ujít Rychlou rotu! J A co vy? Také máte nějakou televizní úchylku?