Dopadlo to tak, že jsme vlekli řvoucí dítě pryč a honili je poté, co se pokoušelo utéct zpátky k vozítku. Jinak bychom tam ještě teď asi byli doteď. Další věc, která mi dnes sebrala optimismus, byl nákup kalhot pro starší dceru. To, jak vypadá, nejlíp vystihuje komentář naší paní doktorky — reklama na Dachau. Obstarat kalhoty na ni je neřešitelný problém. Šít neumím, nebo ne aspoň tak dobře, aby výsledek byl veřejně nositelný. Takže jsme odkázaní na dětskou konfekci. Nechápu, kterýho magora napadlo vyrábět kalhoty pouze ve stylu "bederky" pro osmiletý holčičky. Možná jsou něčí dcerky už tak uvědomělé a zkušené v oblékání a nošení módních výstřelků, o té naší to ovšem neplatí.

     Taky nemá doma žádný vzor. Pro mě je chůze v bederkách traumatizující záležitost :-) a duševní i fyzické utrpení. Nemůžu se zbavit pocitu, že mi padají gatě a při nějakém odvážném kroku spadnou úplně. No a než mít neurotickou snahu potahovat je výš kdykoliv se nikdo nedívá, to si tuhle parádu radši odpustím. První kus bederek, které manžel dceři koupil, skončil s beznadějně dole roztrhanými nohavicemi, protože ratolest nebyla schopná během dne ve škole utáhnout přezky na bocích, nuž chodila celý den s kalhotama pod zadkem a nohavice prostě vláčela po rovnostech i nerovnostech podlah a chodníků. Takže jsem se zařekla, že bederky opravdu NE! Vyzkoušeli jsme několikero kalhot (všechno na nic), otrávili prodavačku a šli pryč.

     Za necelý měsíc máme jít na ples... Po mnoha letech. Vstupné pro jednoho 350,- Kč. To se mi napřed zdálo hodně. Obzvlášť když z minulých let mám zkušenosti, že tombolu vybere nejvyšší menedžment a hlavní cenu hlavní funkcionář :-). Mně se nechtělo nikam, ale manžel byl nedávno jako svědek na svatbě nucen koupit si nový oblek, tedy prohlásil, že oblek musí užít, takže na ples se prostě půjde. Snažila jsem se mlžit a celou záležitost zahrát do autu, leč obdržela jsem výtku od svého otce, že prý když chce manžel jít, tak nemám dělat "ciráty", že beztak furt jenom sedíme doma a že prý šetřím na nepravým místě, že sedm stovek není zas tolik. Tak jsem šla do sebe a lístky zacálovala. Jenže...

     Nemám šaty.

     Ani boty.

     Ani šperky.

     Ani šminky.

     Ani novej účes...

     Tatííí, kdepak sedm stovek!!!

     Ale dneska...dneska ty šaty tam čekaly na mě... Praštily mě za výlohou do očí. Krásný, vypadaly jak nebe v noci...

Přesně takový jsem si představovala. Ani velký, ani malý, nikde netáhnou, nikde neplandají. A nebyly ani tak moc drahý, jak jsem si myslela. Tak - teď už jen ty boty, nějaký cingrlátka, šminky a kadeřníka ...

Anna Duna

linkuj.cz vybrali.sme.sk